Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Škutina vypráví o letech 1969-1974, kdy byl za svůj televizní pořad odsouzen na 4 roky pro pobuřování a urážku generálního tajemníka KSČ.
S filozofickým nadhledem, humorem a ironií se ohlíží na léta strávená v krutých podmínkách kriminálu jako politický vězeň a odhaluje zde tupost a nelidskost systému.

Knihu napsal politický vězeň Vladimír Škutina, který byl za "vzbuzování falešných nadějí, pobuřování hromadnými sdělovacími prostředky a snižování vážnosti doktora Husáka" vězněn v letech 1969 až 1974. Škutina popisuje nelidské podmínky ve vězení, které prý bylo původně hradem s kostelem a ve kterém se naprostá většina lidí "zcvokla".

Tato četba mě jako jedna z mála velice zaujala. U normální četby je pro mě slušný výkon přečíst deset A4 jedné knihy najednou, ale tuto knihu jsem chvílemi skoro hltal. Výjimečně nemám problém najít ukázku, která by mě velice zaujala. V každé kapitole mě ohromilo vyprávění o podmínkách v kriminálu, které se naprosto snižovaly pod lidskou úroveň a se kterými bychom se dnes ve střední Evropě asi těžko setkali. Nicméně Škutina si z toho dokáže dělat legraci a zesměšňuje tehdejší komunistické "řády". Pokud bych chtěl uvést konkrétní příklad šílených poměrů v kriminále, tím nejdrsnějším a nejneuvěřitelnějším příkladem nelidské úrovně by byla ošetřovna. Prý ještě v době, kdy se směly "na hradě" vydávat léky, byl o ně neuvěřitelný zájem. Ne snad, že by byli všichni nemocní. Skoro každý se chtěl dostat myšlenkami alespoň na chvíli mimo kriminál. Vězni si chodili pro léky, dávali si velké dávky, a léky na ně působili jako droga. Většina obyvatel hradu byla narkomany, a to dokonce často i dozorci (bachaři). Na ošetřovně léčila jistá Mata Hari. Byla zlá a sprostá, prý horší než většina bachařů. Mukl řekl, co ho bolí, a Mata Hari zařvala, že je jí jedno, co ho bolí, že jí zajímá jenom, co chce. Dala mu prášek a na řadu šel další vězeň. Na nádvoří se pak hromadně obchodovalo s léky a tabákem. Pracující vězni drželi v rukou levný tabák, zatímco simulanti, "nefachčenkové" a nemocní zase prášky. Nastal perský trh. Prášky byly rozděleny do tříd. Největší kurz měl yastil a efectin. Dostat se na ošetřovnu pro fet nebylo snadné, a tak aby je tam přijali, někteří muklové polykali lžíce, dráty a různé součástky technických přístrojů. Někdo si dokonce pro svou závislost na drogách vyřezal střeva, a s pěkně omotanýma kolem ruky běžel a volal, že teď ho Mata Hari bude muset přijmout. Když někdo na následky - ať už narkomanie nebo něčeho jiného - zemřel, potajmu jeho tělo přenášeli bachaři do jiných oddělení a cel, aby nemuseli psát zápis o úmrtí. Mata Hari byla také prase. Nenáviděla vše lidské, kromě homosexuálů, kteří vařili v kuchyni. Když se homosexuálové ukájeli do sobotních buchet, omlouvala je a říkala, že spermatozoidy jsou zdravé pro trávení. Kromě toho také volně pohazovala své použité vložky a zkrvavené vaty a nutila nemocné vězně, aby je odnášeli na třetí nádvoří.

To je jenom drobná ukázka obsahově nahuštěné knihy. Myslím, že je pochopitelné, že mě kniha fascinovala a zaujala by asi každého, kdo o takových hnusech nic netušil. Je škoda, že se o takových věcech moc nemluví, protože bychom se měli navždy poučit a komunistický režim už by se neměl nikdy opakovat. Myslím si, že by bylo mnohem méně příznivců komunismu, kdyby lidé měli lepší paměť a hlavně, kdyby se mnohem více vědělo o tom, co tento odporný režim napáchal.

Ukázkou je jediné slovo nebo krátká věta, jež podtrhuje to, že za komunismu nebyla nejdůležitější svoboda, a to svoboda slova. Kdo měl jiný názor, byl likvidován a potupen. Je opravdu překvapivé, že dozorce nazval vězně člověkem.

I když Škutinu bili do hlavy tak, že na něj chodily mrákoty, a pak na něj křičeli, že pokud okamžitě nevstane, dají ho do korekce (zpřísněné vězeňské cely), byl nadšen tím, že na něj dozorce řval: "Vstávej, člověče!", protože Škutinu by do té doby nenapadlo, že by někdo v tomto vězení mohl svého mukla považovat za člověka.