ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Postman Neil (*08.03.1931 - †05.10.2003)

­­­­

Ubavit se k smrti

- podtitul: Veřejná komunikace ve věku zábavy
- název originálu: Amusing Ourselves to Death

Autor - významný mediální teoretik - v knize Ubavit se k smrti vyjádřil svůj skeptický pohled na směr vývoje mediální sféry a především na roli televize jako média, které podle něj negativně ovlivnilo veškeré komunikační formy současné kultury a způsoby našeho poznávání světa.

U knihy Neila Postmana Ubavit se k smrti by se někdo mohl spíš unudit k smrti. Celá kniha je velmi detailní a zdlouhavá, samozřejmě se najdou i světlejší okamžiky. Už námět knihy je pro mě zajímavý, protože sám na televizi prakticky nekoukám.
K přístupu k informacím mi postačí počítač a noviny. Internet je jako nekonečné moře informací a stačí si vybrat ty správné, případně použít libovolný počet dalších zdrojů. Je také mnohem aktuálnější. Na filmy se sice na televizi koukám, ale dokážu si je vybrat sám třeba na DVD. Televizní diváci "musí" koukat na to, co jim naservíruje jejich oblíbená stanice, když je to nebaví, vypnou mozek a tupě zírají. Jako příklad bych mohl použít zbytek mé rodiny, který sleduje několik seriálů a když se překrývají, tak se ten druhý nahraje. Sobotní megafilm je jak svátek.

Samotná kniha je v dnešní době velmi neaktuální. Nejenže za tolik let od vydání (1. vyšlo roku 1999; ovšem kniha má už i druhé, opravené z roku 2010 - pozn. redakce) se média změnila k nepoznání, ale u nás v té době ještě vládl komunismus, jehož zprávy se se západními, natož americkými nedaly srovnávat. Naštěstí to znám jenom z vyprávění.
Na začátku knihy zabíhá autor do politiky a píše, že vypadat dobře před kamerou znamená mnohem víc než to, co člověk říká. A nejspíš nepřehání: "Bývalý prezident Richard Nixon prohlásil, že prohrál volby jenom proto, že ho zradili maskéři, mezitím senátoru Edwardu Kennedymu poradil, jak se ucházet o prezidentské křeslo: zhubnout deset kilogramů."1
Dále se autor strefuje do oblíbené 'zprávy dne'. Zde s ním však nemohu souhlasit. Píše: "...nápad, že existuje něco jako 'zpráva dne' byla od základu vytvořena telegrafem..."2 Copak v novinách nepatřila vždy titulní strana té nejdůležitější zprávě (sice byla včerejší, ale noviny mají vždy včerejší zprávy)?
V dalších částech je kniha stále více nepřehledná. Autor, respektive překladatelka si sice pohrává s jazykem a nějaké věty jsou přímo skvostné, ale bohužel každá věta obsahuje část nějaké myšlenky a celé to tvoří změť, v níž figurují indiáni, kouřové signály, politika a používání přísloví. Snad by se dalo napsat, že to celé má cosi společného s rétorikou a jejím uměním.
Když se autor vrátí myšlenkami zpět na zem, už se věnuje opět televizi, kterou přirovnává v médiích k jedovaté řece, jíž sice lze přeplout na loďce, ale koupat se v ní nedá. Přímo říká, že když televize přebrala vládu tisku, tak "nebezpečně klesá serióznost, jasnost a hlavně hodnota veřejné komunikace."3
V další kapitole detailně rozpitvává a zkoumá historii a rozvoj gramotnosti ve světě. Pak připomíná opět rétoriku, jak je důležité umět krásně mluvit a umět naslouchat. Lidé v dobách rozhlasu prý dokázali u svých rádií sedět hodiny. Dnes je prioritou rychlost a ne kvalita sdělení. Dnes by sebelepší řečník u publika neměl šanci uspět. Lidé dneška jsou zvyklí poslouchat jednoduché věty, u delšího souvětí by nejspíš ztráceli nit.
Dále v knize se autor poprvé dotýká tématu reklamy. Ta je nyní nedílnou součástí všech médií...snad kromě knih. Známý fakt, že 85 % odeslané internetové pošty je spam, je jen vrcholem ledovce. Dnes se i v seriózních novinách často setkáme s celostránkovými reklamami. Reklamy útočí na emoce, všichni se smějí, jsou krásní a v rukou drží třeba prací prášek, ale můžete si tam dosadit cokoliv. "Na začátku století už tvůrci reklam u svých zákazníků nepředpokládali racionalitu."4

V době, kdy k předání informace bylo potřeba použít koně, lidé obdržovali zejména významné zprávy. Jak se čas mezi odesílatelem a příjemcem zkracoval (až na dnešní setiny vteřiny), klesala míra selekce těch důležitých informací, jež se začaly ztrácet ve výše uvedené jedovaté řece. Jeden chytrý Američan prý prorokoval, že "telegraf udělá ze všech Američanů sousedy."5 Výsledkem této myšlenky jsou dnešní mezinárodní videokonference. Kolik času asi zbývá do doby, než místo nás do školy půjdou hologramy jako ve Star Wars? Získávání informací začalo být levné a tím informace ztrácela hodnotu. Pochopitelně se našly i výjimky, ale ty zanikly. Když se k těmto rychlým bezobsažným informacím přiložila fotografie, její hodnota na první pohled povýšila, ale zdání klame a pokud obrázek opravdu nebyl informativního charakteru, tak jeho významem bylo zaplnit prostor a ozvláštnit text. Dnes převládá v laciných plátcích typu Blesk právě obraz nad textem.
Televize všechny tyto špatné vlastnosti dala dohromady, obraz rozhýbala, rozmluvila a dnes ho díky 3D technologiím nechává i vstoupit do našich bytů. Text je pro jistotu zredukován na nezbytné minimum a běží v malém rámečku ohromnou rychlostí pořád dokola. Zprávy sice nejsou strohé jako v minulém režimu, ale méně je někdy více. Proto si myslím, že jakákoliv událost, která lehce vyčnívá, má svou znělku (...a více se o ní dozvíme na tn.cz) a v této změti ztrácí svůj význam. Dokazuje to průzkum, jenž uvádí, že "21 % diváku si nedokáže vzpomenout na jedinou zprávu hodinu po vysílání."6

Ve druhé části knihy autor hned na začátku rozlišuje americkou televizi vysílající dvacet čtyři hodin denně od té, co existovala v dané době u nás a kterou nazval televizí mluvících hlav. Bez reklam. Z televize se stala součást domácnosti, takový domácí mazlíček, který vám vždy na jeden dotek ovladače pozvedne náladu. Lidé si na ni zvykli a stali se na ní závislí. Ale stejně jako člověk, který je závislý na drogách, potřebovali stále víc. Proto se od doby vzniku televize a každého dalšího technologického skoku zvyšuje počet kanálů a dnes je běžné naladit kolem stovky kanálů a pouhým pootočením paraboly na jiný satelit ve vesmíru můžete mít těch programů nepočítaně. Nějaké programy se pochopitelně snaží odlišit a nabídnout něco jiného a ve vyšší kvalitě než konkurence. Je to boj o sledovanost o ten mystický koláč sledovanosti. Čím více lidí na kanál kouká, tím vyšší je poptávka po reklamě a tím pádem vyšší cena reklamy. Ale když se to s reklamou přežene, počet diváků klesne.

Pak už jen Postman rozvíjí myšlenku dopadu televize na lidi. Například z několikahodinových rádiových diskusí se staly pětiminutové spoty. Ale jak si z toho má divák udělat na politika názor? Od toho tu není nikdo jiný než televize. Média dokážou manipulovat s masami lidí a není pro ně nelehký úkol někoho zničit. Líbila se mi kapitola "A teď...!", která zesměšňuje komerční televize a jejich akční zpravodajství. Když ho dokoukáte, máte pocit, že jste snědli encyklopedii a víte o všem, co se děje. Ale když se zamyslíte (to nesmíte!), nevíte nic; možná pár informací, které by se v novinách vešly do jednoho postranního sloupku. Zbytek jsou "borci na konec" a záběry štěňátek s čepičkami natočenými širokoúhlým objektivem.

Když už je nějaký program seriózní, platí za to vysokou daň ve formě nízké sledovanosti. Ale pocit, že děláte něco užitečného, to jistě kompenzuje. Právě v televizi jsou pojmy jako široká veřejnost a obyčejní lidé stěžejní. Akce z televize se dostala i do života lidí. V kostelech se začalo tancovat a bůh se stal mediální osobností.
Rozhlas byl tomuto trendu odolný. Sice přibylo reklam, znělek, ale čím méně toho máte (v tomto případě pouze zvuk), tím méně se toho dá pokazit.

Lidé nejsou jako v knize 1984 od G.Orwella pod dohledem totalitního režimu, naopak se sami stávají dobrovolně otroky televize, a jak jsou za to vděční. Už od útlého věku jsme vystavováni různým postavičkám ze Sezamové ulice a ztrácíme tak kontakt s realitou. Na hokej už se nechodí koukat, ale proč nejít koukat do hospody na televizi - atmosféra jako v kotli, ale přitom máte k dispozici opakované záběry, teplo a doma jste za chvilku.

ZÁVĚREM:

Domnívám se, že Postman mohl tušit, jak moc se zábavní průmysl vyvíjí a knihu mohl napsat o něco později. Mohla pak býti mnohem více zajímavá, protože na scénu se během té doby dostal další, nyní asi nejvýznamnější hráč - Internet.

CITACE:

1 - strana 12
2 - strana 16
3 - strana 37
4 - strana 68
5 - strana 73
6 - strana 161

Vytisknout (Ctrl+P) Stáhnout v PDF

Zdroj: Jiří Hrbek, 16.06.2010

   
­­­­

Související odkazy

Čtenářský deník - nenalezen žádný další obsah z autorovy tvorby
Čítanka - nenalezen žádný úryvek z autorovy tvorby
Životopisy - autorův životopis nenalezen
­­­­

Diskuse k výpisku
Neil Postman - Ubavit se k smrti







Mapy webu Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé Důležité informace Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti - Nastavení soukromí


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)