Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• spoluautorství Jožin Valenta

Svůj první knižní rozhovor poskytl Marek Vácha svému příteli, bývalému studentu a vedoucímu táborů pro mládež Jožinu Valentovi. Vácha v něm vydává svědectví o své cestě k Bohu a ke kněžství, o radostech i bolestech kněžského života, hovoří o svých zkušenostech učitele a cestovatele, o tématech duchovních i společenských, a to vše v atmosféře rozhovoru dvou přátel, která se při jednotlivých setkáních příliš nelišila od momentu, kdy vzešel nápad knihu rozhovorů vydat - když spolu oba autoři v jedné únorové noci 2018 seděli u ohně kdesi v argentinských horách.

BIBLIOGRAFICKÉ ÚDAJE:

Vydalo nakladatelství Cesta v Brně roku 2019 (1. vydání). Počet stran: 192. ISBN: 978-80-7295-255-7.

OBSAH:

Kniha, vedená formou rozhovoru dvou přátel, kteří jsou uvedeni také jako autoři knihy, je plná vzpomínek i podrobných líčení rozpoložení a současných reálií o katolickém knězi, přírodovědci, vyučujícím a dobrodruhovi Marku Váchovi, který nese přezdívku Orko.

Orko Vácha - coby gymnazista, který uslyšel Boží volání a chtěl vstoupit do semináře - vystudoval Masarykovu univerzitu v Brně, obor molekulární biologie a genetiky. Poté studoval teologii v Olomouci a jeden rok také v Bruselu v bohoslovecké komunitě, kde to bylo úplně jiné než v Olomouci. Panovala zde volnost a benevolence, každému bohoslovci byl přidělen vyučující starší kněz, který s ním vypracoval studijní plán a podle toho "se jelo", žádné hlídání vycházek, uzavřenost, kázeň, přísná formace v semináři. Jako malý i mladý sloužil u sv. Tomáše v Brně, kde byli ministranti tak vycepovaní, že když byla na Petrově slavnost, tak si půjčovali ministranty právě ze sv. Tomáše. Byl zde také jakýsi ministrantský kroužek, který vyústil ve skautování (zde získal svou přezdívku Orko ze zkratky pro "Orlí oko") a pak také první "chaloupky". Stal se rovněž hlavním vedoucím na táborech (prvně pouze pro kluky, nebo jenom holky; poté však smíšené), které trvají do dnešních dní a stále je o ně zájem. Když byl doporučen jakousi učitelkou Biskupského gymnázia v Brně na místo učitele náboženství, přijal pod podmínkou, že bude vyučovat i biologii. Byl mezi studenty velmi oblíben. Poté vyučoval také na Arcibiskupském gymnáziu v Praze. Na požádání vycházejících studentů i těch mladších uspořádal v aule Biskupského gymnázia víkendový seminář, kdy jen mluvil, mluvil, mluvil a nedělal moc přestávky. To mu studenti nezapomněli a často se mu pak hlásili s tím, že třeba na veterině se první roky nemuseli tolik učit, neboť vše znali již od něj.
Z náboženství nebyli studenti moc nadšení, proto se snažil vybírat témata, která by je zaujala. Z těchto témat, jež měl odpřednášena i v mnoha farnostech, nakonec vznikla kniha Tančící skály, jeho prvotina.
Jako kněz je farářem lechovické farnosti a kaplanem u sv. Salvátora. Mimo to také působí jako přednosta Ústavu etiky a humanitních studií na 3. lékařské fakultě Univerzity Karlovy. Externě rovněž vyučuje na Katedře environmentálních studií Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity.

Orko má spoustu přátel, proto dostal nabídky, aby se zúčastnil dvou expedic do Antarktidy (v roce 1997 a 2000) na základnu Eco Nelson na ostrově Nelson v Jižních Shetlandách společně s Jaroslavem Pavlíčkem. Třetí expedice se nevydařila. Kromě toho jezdívá také do Argentiny, často se svými přáteli a bývalými studenty.

V knize se též svěřuje se svými problémy ohledně celibátu a nalezneme zde jeho úvahu na toto téma - byl by pro zrušení celibátu u kněží, kteří jsou v terénu a vedou farnost. Možná i proto nese kniha název Jízda v levém pruhu - jako by chtěl vybočit z toho, co církev učí už více jak dva tisíce let. To jediné mi na knize nesedělo.

Jinak jsou zde i veselé příhody - jako třeba že ke kněžskému svěcení dostal stan týpí anebo když dostal živého ponyho, o kterého se mu v Lechovicích musela starat nějaká starší paní do té doby, než za ním jednou přišla jeho kolegyně z Proglasu a postěžovala si, že si její dcera přeje živého poníka; a tak najednou bylo o ponyho dobře postaráno a ještě udělal radost malé holce.

Svou primici měl mít u kříže, který postavil spolu s bratrem u brněnské přehrady pod hradem Veveří. Nakonec pršelo celou noc před svěcením a on spolu s přítelem opravovali tento kříž. Nejdříve jej vůbec nemohli najít a pak šlo vše špatně - to když do dubového dřeva, které by se jim hodilo jako rámě kříže, nemohli protlouct hřebíky. Nakonec až ten poslední se chytil. Úkol byl splněn, ale kvůli promáčenému terénu se nakonec primice po skoro prospaném svěcení konala v hradní kapli hradu Veveří. Druhá primice byla u sv. Tomáše.

Toto a mnohem více se dočtete v této životopisné knize vedené formou rozhovoru s jedním z nejznámějších katolických kněží, přírodovědcem, pedagogem a dobrodruhem. Celý jeho život je jedním velkým dobrodružstvím a až na názory ohledně celibátu je to přední postava-autorita našeho přírodovědného a katolického světa.