Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

V díle Člověk bez osudu autor zpracovává jeden z tisíců identických příběhů, které se odehrávaly za 2. světové války. S hlavním protagonistou - sotva patnáctiletým maďarským chlapcem židovského původu Györgyem Kövesem – se setkáváme poprvé v den loučení s otcem, který odjíždí do pracovního tábora. Zakrátko na to je György zadržen při cestě do práce a spolu s mnoha dalšími deportován do Osvětimi, poté převelen do tábora v Zeitzu a následně do Buchenwaldu. Tady se pomalu zotavuje z těžké nemoci a nakonec se zde dočká i osvobození americkou armádou. Následný návrat do vlasti přináší jen hořká zjištění, protože otec pobyt v pracovním táboře nepřežil a macecha se záhy znovu provdala. Musí se tedy vyrovnat nejen s těžkým osobním zklamáním, ale také s nepochopením svého okolí, které nikdy nebude schopno sdílet chlapcovy zážitky a pomoct mu s vypořádáním se se svou minulostí.

VLASTNÍ NÁZOR:

Tato kniha je charakteristická strohostí a jakousi nezaujatostí, přestože zachycuje autorovy vlastní zkušenosti a prožitky. Kertész jako chlapec prošel několika koncentračními tábory a vyvázl z nich živý. "Šťastný to hoch", řeknete si. Pro většinu lidí skutečně s koncem války skončilo i jejich strádání a utrpení a jejich život se pomalu vrátil do zaběhnutých kolejí, někteří ale museli dál "pokračovat ve svém nepokračovatelném životě". Absurdita totiž spočívá v tom, že návrat do "normálního" života byl pro mnohé bývalé vězně mnohem těžší, než pobyt v koncentračním táboře. Nesli si (a někteří stále ještě nesou) v mysli vzpomínky na něco, co nedokáže pochopit nikdo, kromě nich samotných. Těžko si představit a pochopit jejich hrůzu z návratu do míst, kde všechno dobře znají, ale kde je už všechno tak jiné.
Knih o holocaustu bylo napsáno již mnoho, sama jsem jich přečetla od různých autorů hned několik. Bylo by nefér říct, že jsou všechny stejné. Nejsou, ale musím přiznat, že jsou do značné míry podobné. Spojuje je právě ona nepředatelná a nepopsatelná zkušenost, kterou lidé válkou a koncentračními tábory nezasažení nikdy nebudou s to pochopit. Proto, ať už čtu první nebo desátou knihu o druhé světové válce, zanechá ve mě vždy stejné pocity, a tato fádnost mě značně odrazuje od čtení dalších (třeba i kvalitně napsaných) knih podobného námětu.

CITÁT Z KNIHY:

"No ale" - pokračoval - "hlavně, že je konec, že je to pryč." A vyptával se dál: co teď asi cítím, zase doma ve městě, které jsem opustil? Řekl jsme mu: "Nenávist." Odmlčel se, ale za chvíli poznamenal, že musí, bohužel, moje pocity chápat. Ostatně podle něj "v dané situaci" má i nenávist své místo, svou roli, "dokonce svůj význam", a předpokládá, dodal, že se shodneme, a on dobře ví, koho nenávidím. Řekl jsem mu: "Všechny." Opět se odmlčel, tentokrát už déle, potom spustil znovu: "Musel jsi prožít hodně hrůz?", a já jsem mu odpověděl, že záleží na tom, co považuje za hrůzu. Bezpochyby - řekl na to a tvářil se poněkud rozpačitě - jsem musel zažít bídu, hladovět a pravděpodobně mě i bili, a já mu řekl "Přirozeně." "Proč říkáš, milý chlapče" - zvolal teď - "na všechno přirozeně, když to všechno přece vůbec není přirozené?!" Řekl jsem: "V koncentráku je to přirozené." "Ano, ano" - on na to - "tam ano, ale...", zarazil se, chvíli váhal - "ale...přece, už sám koncentrační tábor není přirozený!" - jako by konečně nalezl ten správný výraz, a ani jsem mu na to neodpověděl, protože mi zvolna začalo svítat: o některých věcech zřejmě vůbec nemůžeme mluvit s cizími, nevědomými lidmi, v jistém slova smyslu dětmi, abych tak řekl."
"Nemůžeme začít nový život, můžeme jen pokračovat v tom starém."

Čtenářský deník

-

Člověk bez osudu, Člověk bez osudu (2)