Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

BIBLIOGRAFICKÉ ÚDAJE:

Vydalo Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění v Praze roku 1959. Z řeckého originálu Theogonia s přihlédnutím k jiným edicím přeložila Julie Nováková. Čtyřmi lepty a akvatintou vyzdobila, obálku a grafickou úpravu navrhla Hermína Melicharová. Počet stran: 52.

OBSAH:

Hésiodovo Zrození bohů, řecky Theogonia, je vedle homérských eposů nejstarší památkou antické řecké literatury. Nejedná se o výpravné dílo (založené na ději), nýbrž o veršovaný rodokmen nadpřirozených bytostí. Poezie totiž byla na přelomu 8. a 7. století př.n.l. běžnou formou pro předávání "vznešeného", potažmo náboženského či naučného obsahu. Zrození bohů obsahuje i několik epických prvků, zejména když Hésiodos uvádí mýty spojené s konkrétními bohy (válka olympských bohů s titány, Prométheus a Pandora).

Epos začíná vyprávěním o tom, jak Hésiodos jako mladík pásl kozy pod horou Helikón, jedním ze sídel Múz. Tyto bohyně k němu prý samy přišly a požádaly ho, aby jim svojí činnosti sloužil; tak se stal básníkem. Jako projev vděku začíná i toto své dílo hymnem na Múzy.

Následně vypočítává všechny generace bohů a uvádí, kdo měl s kým které potomky. Prvotním jsoucnem byl podle něho Chaos, ze kterého se zrodila země (Gaia) a nebe (Úranos). Přivedli spolu (i každý sám) na svět řadu nadpřirozených bytostí, ale Úranos je uvěznil uvnitř Země a nedovoloval jim vyjít na světlo. Protože Gaiu unavovalo, že s ní její choť neustále plodí děti, požádala jednoho z nich, titána Krona, aby se chopil srpu a usekl Úranovo mužství.

Ten to skutečně učinil a ujal se vlády. Své syny a dcery polykal, aby ho nesvrhli z trůnu tak jako Kronos sám svého otce. Jeho manželka Rheia nicméně posledního syna, malého Dia, přivedla na svět tajně a Kronovi dala místo něho spolknout kámen. Když Zeus vyrostl, osvobodil své bratry (Poseidóna a Háda) i sestry (Héru, Hestii a Démétru) žijící v otcových útrobách. Společně s nimi a s dalšími bytostmi, zejména s Kyklópy, zahájil desetiletou válku proti generaci svého otce - titánům. Podle Hésioda se válka vlekla a zůstávala nerozhodná, dokud Zeus nevyvedl z podsvětí (Tartaru) tři strašlivé storuké obry, tzv. Hekatoncheiry. Dupotem bohů se otřásal Olymp i podzemí, hořely lesy a vařilo se moře. Hekatoncheirové všemi pažemi metali kameny, čímž titány nakonec přemohli. Zeus poražené spoutal v Tartaru a nechal je strážit Kyklópy, z nichž jednoho dokonce oženil se svou dcerou. Tito obři mu na znamení vděčnosti věnovali blesky a hromy, jež nyní Diovi vozí Pegassos.

Hésiodos vypravuje, že Tartaros leží tak hluboko pod zemí, jak hluboko leží země pod nebem. Kdyby někdo svrhl kovadlinu z nebes, padala by na zem devět dní a nocí; kdyby ji svrhl ze země do Tartaru, padala by rovněž devět dní a nocí. Kromě Kyklópů hlídají tyto hlubiny těžké bronzové dveře skuté Poseidonem a kolem dokola je obklopuje noc a obtéká vševodstvo - Okeán. Nad Tartarem se nacházejí moře a země, z níž vyrůstají kořeny. Uvnitř se stále převalují mlhy a panuje zde naprosto neproniknutelná tma. Přesto nejde o nejníže položené místo na světě, neboť v něm zeje ještě kráter. Kdyby do něj spadl nějaký smrtelník, na dno by nedopadl ani za rok, a navíc by byl stále zmítán větrem. Toto strašlivé místo tedy podle Hésioda Zeus zvolil pro přemožené titány.

Po svém vítězství splnil sliby dané spolubojovníkům, což Hésiodos zdůrazňuje, aby vyzdvihl svůj ideál dobré vlády (ztělesněný nejvyšším z bohů) a celkově zodpovědného života. Nejdříve tedy vstoupila na Olymp Styx, bohyně stejnojmenné podsvětní řeky, se svými syny (jménem Moc a Síla), neboť se na Diovu stranu připojila jako první a Zeus jí za to slíbil odměnu. Synové od té doby doprovázejí Dia, kdežto Styx na znamení své vážnosti figuruje ve všech přísahách pronášených bohy ("při proudech styžských"). Jestliže nějaký bůh zalže, Zeus vyšle poselkyně Íridu do Tartaru pro vodu ze Stygu a křivopřísežník na rok upadne do spánku, načež je po devět let odloučen od ostatních bohů.

Ani po vítězství nad titány neměl nicméně Zeus vládu zajištěnou. Gaia a Tartaros zplodili stohlavého Tyfona, který měl svrchní část těla lidskou, kdežto druhá měla podobu dvou obrovských hadů. Každá z jeho sta hlav vydávala jiný zvuk; některým bozi rozuměli, jiným nikoliv, jedna dokonce kňučela jako štěňata. Podle Hésioda mohl tento netvor Dia přemoci, ale "vládce bohů i lidí" ho zpozoroval včas, spálil ho a od Tyfona vzplála jeho matka Země.

Dále, aby si zajistil věčnou vládu, spolkl jednu ze svých manželek, jež měl v řadě za sebou - bohyni moudrosti Métidu. Podle proroctví totiž měla porodit syna, který otce svrhne z trůnu. Takto mu mohla Métis radit z jeho útrob, jelikož byla stejně jako ostatní bohové nesmrtelná a ani polknutí ji nezahubilo. Métis ovšem čekala děvčátko, dceru Athénu, a ta se nakonec narodila z Diovy hlavy.

Dále Hésiodos vypráví mýtus, jak Prométheus ukradl pro lidi oheň a přelstil Dia tím, že mu místo nejlepších částí oběti nabídl ty nejhorší. Za to bylo lidstvo potrestáno sesláním Pandory (Hésiodos zde její jméno neuvádí, ale v jiném svém díle, Práce a dni, ano, takže ho znal), z jejíž skříňky vylétly mezi lidi pohromy a neštěstí. Podle Hésioda se z Pandory zrodily i všechny ostatní ženy ("od ní je ženské pokolení, to škodlivé plémě") jako součást trestu uvaleného na smrtelníky. Představoval si tedy, že původní lidstvo se skládalo jen z mužů.

Kromě těchto dvou mytologických příběhů (o válce s titány a o Prométheovi) se Zrození bohů skládá především z výčtu, kdo je čím potomkem a s kým má sám děti. Hésiodos například uvádí, že bohyně duhy Íris a krvavé Harpyje jsou sestrami nebo že trojhlavý pekelný pes Kerberos přišel na svět jako syn obra Tyfona a Echidny, napůl dívky a napůl hada.

Básník málokdy bohy nějak charakterizuje nebo popisuje, jen ojediněle se dozvíme, že např. bohyně Létó (matka Apollona a Artemidy) je ze všech nejlaskavější k nesmrtelným i ke smrtelným; nebo že Hekaté (bohyně mládeže, dárkyně bohatství a vítězství u soudu) se těší zvláštní Diově přízni. Verze vztahů a vazeb, které uvádí Hésiodos, se někdy liší od různých jiných podání, jež z řecké mytologie známe. Například Héfaistos zde není ženatý s Afrodítou, nýbrž s jednou z Charitek (bohyní půvabu). Sama Afrodíta je tu chotí Área, s nímž má manželské syny Foba a Deima. Mnozí bohové jsou uvedeni jen jménem - např. všech padesát Néreoven, dcer mořského boha Nérea, o nichž se už nic dalšího nedozvídáme.