Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Na životních příbězích lidí, jejichž rodiče prošli nacistickými koncentračními tábory, podává Helena Epsteinová svědectví o psychologickém jevu, který do té doby nebyl laické ani odborné veřejnosti znám: utrpení z válečných traumat se přenáší na generaci, která sama válku nezažila. Autorka vyzpovídala velkou skupinu lidí, kteří spolu zdánlivě neměli nic společného, až na jedno: jejich rodiče prošli hrůzami druhé světové války. Do svých potomků (autorka je trefně označuje jako "děti holocaustu") pak vkládají obrovské naděje a často i své vlastní zmařené ambice, které jim válka nedovolila uskutečnit. Není divu, že "děti holocaustu" jsou pod značným psychologickým nátlakem a jsou neustále nuceny srovnávat se se svými rodiči. Ke svým matkám a otcům se chovají tak zdvořile, jak je to jen možné, a úzkostlivě dbají na to, aby jim nezpůsobily další utrpení, kterého již rodiče ve svém životě zakusili tolik. Současně však potlačují veškeré své negativní emoce, které by děti z rodin nepoznamenaných holocaustem vůči svým rodičům ventilovaly. Potlačované city a nezodpovězené otázky se dříve či později podepíšou na psychice a duševní rovnováze těchto jedinců, kteří se cítí se svým problémem sami a nemají se komu svěřit. Až po letech s úžasem zjišťují, že podobné pocity sdílejí desítky dalších lidí, jež Helena Epsteinová postupně vyzpovídala.