ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Rilke Rainer Maria (*04.12.1875 - †29.12.1926)

­­­­

Příběhy o milém Pánubohu

  • ukázka - vybraná povídka (1997, nakladatelství Atlantis; ISBN: 80-7108-145-0)
  • z německého originálu Geschichten vom lieben Gott přeložil Sergej Machonin
  • kniha poprvé vyšla roku 1900
  • jedná se o sbírku 13 příběhů s autobiografickými prvky, která patří k pracím ranějšího autorova tvůrčího období:
    1. Pohádka o Božích rukou
    2. Cizí muž
    3. Proč milý Pánbůh chce, aby byli chudí lidé
    4. Jak přišla zrada na Rus
    5. Jak umřel starý Timofej, zpívaje
    6. Píseň o spravedlnosti
    7. Scéna z ghetta v Benátkách
    8. O jednom, co naslouchá kamenům
    9. Jak přišel náprstek k tomu, že se stal milým Pánembohem
    10. Pohádka o smrti a nádavkem cizí připsání
    11. Spolek z naléhavé potřeby
    12. Žebrák a pyšná slečna
    13. Příběh vyprávěný tmě
  • filozoficky laděné povídky pražského německého básníka evokují některé zážitky z autorova dětství a mládí i zkratky osudů jeho přátel

Scéna z ghetta v Benátkách

Pan Baum, majitel domu, čestný předseda sboru dobrovolných hasičů a ještě mnoho jiného, ale - mám-li to říct stručně - pan Baum určitě vyslechl některý z mých rozhovorů s Ewaldem. Není divu, dům, v jehož přízemí bydlí můj přítel, patří jemu. Známe se s panem Baumem dlouho od vidění. Nedávno se však pan Baum zastaví, maličko nadzvedne klobouk, asi co by mohl vylítnout malý ptáček, kdyby byl pod ním nějaký lapen. Zdvořile se usměje a zahajuje známost: "Cestujete někdy?"
"O, ano -" odpověděl jsem trochu roztržitě, "někdy se to stává." On hned na to důvěrným tónem: "Myslím, že my dva jsme tu jediní, kdo byli v Itálii."
"Aha," snažil jsem se být o něco pozornější, "- to je pak ovšem nezbytně nutné, abychom si spolu promluvili."
Pan Baum se zasmál. "No ano, Itálie - to je přece něco. Pořád vypravuju dětem -. Vezměte si třeba Benátky!" Zastavil jsem se. "Vy si ještě vzpomínáte na Benátky?"
"Ale prosím vás," zasténal, protože byl trochu moc tlustý, aby se rozhorlil bez námahy, - "jak bych si mohl - kdo to jednou viděl -. Třeba ta Piazetta - viďte?"
"Ano," odpověděl jsem, "já si zvlášť rád vzpomínám na jízdu po kanále, na to tiché bezhlesé klouzání podél tolika minulostí."
"Palazzo Franchetti," napadlo ho. "Cà Doro," opáčil jsem. "Rybí trh -"
"Palazzo Vendramin -"
"Kde Richard Wagner -" dodal rychle jako německý vzdělanec. Přikývl jsem: "A Ponte, že ano?" Usmál se zasvěceně: "Samozřejmě, a Mu­zeum, a nesmí se zapomenout na Akademii, kde jeden Tizian..."
Tak se pan Baum podrobil jakési zkoušce, která byla trochu namáhavá. Umínil jsem si, že ho odměním jedním příběhem. A začal jsem rovnou:
"Když se podjede pod mostem di Rialto a jede se podél Fondaco de' Turchi a rybího trhu, a řekne se gondoliérovi 'napravo!', zatváří se trochu překvapeně, a dokonce se snad zeptá: 'Dove?' Ale vy trváte na tom, aby jel napravo, a vystoupíte v jednom z malých špinavých kanálů, smlouváte s ním, nadáváte a potom jdete stísněnými uličkami a černými začouzenými průjezdy na jedno liduprázdné náměstí. A to všechno jednoduše proto, že se tam odehrává můj příběh."
Pan Baum se jemně dotkl mé paže: "Promiňte, jaký příběh?" Jeho očka znepokojeně zatěkala sem a tam.
Uklidnil jsem ho: "Prostě jeden příběh, žádný, co by stál nějak zvlášť za řeč. Nemohu vám ani říct, kdy se udál. Možná za vlády dóžete Alvisa Moceniga IV., ale mohlo to být také dřív nebo později. Carpacciovy obrazy, jestli jste náhodou nějaké viděl, jsou namalovány jako na purpurovém sametu, všude proniká něco teplého, takřka lesnatého, a kolem tlumených světel v tom houští se tísní naslouchající stíny. Giorgione maloval na matném stárnoucím zlatě, Tizian na černém atlasu, ale v době, o níž mluvím, měli lidé rádi světlé obrazy na podkladu z bílého hedvábí, a jméno, s kterým si pohrávali, které vypouštěly krásné rty k slunci a které zachycovala svůdná ouška, když se chvějivě snášelo dolů, to jméno zní Gian Battista Tiepolo.
Ale to všechno se v mém příběhu nevyskytuje. To se týká jen skutečných Benátek, města paláců, dobrodružství, masek a bledých nocí na lagunách, které znějí jako žádné jiné noci, tónem tajných romancí. - V tom kousku Benátek, o kterém vyprávím, jsou jen ubohé denní zvuky, nad nimiž jdou dny všechny stejné, jako by to byl pořád jen jeden den, a zpěvy, které tam člověk slýchá, jsou jedno narůstající žalování, které nestoupá vzhůru, ale drží se nad ulicemi jako valivý čoud. Sotva se setmí, potlouká se tam spousta podezřelé chátry po náměstích a v úzkých studených dveřích jsou tam doma hordy dětí. Hrají si se střepy a sklíčky, s týmiž, z nichž mistři skládali mozaiky San Marca. Šlechtic přijde do tohoto ghetta zřídkakdy. Nanejvýš když chodívají židovské dívky k studni, dá se někdy zahlédnout černá postava v plášti a s maskou. Jistí lidé vědí ze zkušenosti, že taková postava mívá pod pláštěm schovanou dýku. Kdosi prý jednou uviděl v měsíčním světle tvář jinocha, a od té doby se tvrdí, že ten černý štíhlý host je Marc Antonio Priuli, syn proveditora Nicola Priuliho a krásné Kateřiny Minelliové. Ví se, že čeká v průchodu domu Izáka Rossa, potom, až už je všude prázdno, vykročí napříč přes náměstí a vejde k starému Melchisedechovi, bohatému zlatníkovi, který má mnoho synů a sedm dcer a mnoho vnuků od těch synů a dcer. Nejmladší vnučka, Esther, ho očekává, přivinuta k starému dědečkovi v nízkém tmavém pokoji, kde se všechno třpytí a žhne a přes nádobí hebce visí hedvábí a samet, jako by chtěl uklidnit jejich plné zlaté plameny. Zde sedí Marc Antonio na stříbrem vyšívaném polštáři u nohou věkovitého Žida a vypráví o Benátkách jako o pohádce, která se nikdy nikde docela takhle neudála. Vypráví o divadelních kusech, o bitvách benátského vojska, o cizích hostech, o obrazech a sochách, o 'sense' ve dnech Nanebevstoupení, o karnevalu a o kráse své matky Kateřiny Minelliové. To všechno má pro něj podobný smysl, všechno jsou to různé výrazy pro moc, lásku a život. Oběma posluchačům je to všechno cizí, neboť Židům jsou veškeré styky zapovězeny, a dokonce bohatý Melchisedech nikdy nevstoupil na území Velké rady, přestože by si to byl mohl dovolit jako zlatník, i proto, že požíval všeobecné úcty. Za svůj dlouhý život prosadil starý Melchisedech pro své souvěrce, kteří ho všichni ctili jako otce, v Radě mnohou úlevu, ale zažíval také znovu a znovu zlé časy. Kdykoli postihla stát nějaká pohroma, mstili se lidé na Židech; Benátčané byli s Židy příliš spřízněného ducha, než aby je, jako jiné národy, potřebovali k obchodování. Trýznili je povinnými dávkami, obírali je o majetek a čím dál víc zmenšovali území ghetta, takže rodiny, které se uprostřed vší bídy plodně množily, byly nuceny stavět si domy směrem nahoru, jeden na střechu druhého. A jejich město, které nebylo u moře, tak pomalu rostlo do nebe, jako jiné roste k moři, a tak se kolem náměstí se studnou zdvihaly strmé budovy jako zdi nějaké obří věže.
Bohatý Melchisedech udělal v podivínství svého věku svým spoluobčanům, synům a vnukům překvapující návrh. Rozhodl se, že se pokaždé ubytuje v dalším nejvyšším z těch maličkých domů, které se v nesčetných patrech sunuly vzhůru jeden nad druhý. To podivné přání mu rádi splnili, protože stejně už moc nevěřili únosnosti spodních zdí a kladli nahoru tak lehké kameny, že si, jak se zdálo, vítr těch zdí ani nevšímal. Tak se stařec stěhoval dvakrát třikrát do roka a Esther, která ho nechtěla opustit, pokaždé s ním. Nakonec byli tak vysoko, že kdykoli vystoupili ze stísněnosti svého pokoje na plochou střechu, začínala ve výši jejich čel už jiná země, o jejíchž zvycích mluvil stařec záhadně, napůl tónem zpívaných žalmů. Teď už se k nim muselo nahoru hodně vysoko; skrze mnoho cizích životů po příkrých a kluzkých schodech - ta cesta vedla kolem láteřících ženských a útoků hladovějících dětí - a všechny ty překážky už byly k nepřekonání. Ani Marc Antonio už nechodil na návštěvu a Esther ani moc nechyběl. Celé ty hodiny, kdy s ním bývala sama, se na něj dívala tak užasle a dlouho, až jí připadalo, že se jí zřítil hluboko do tmavých očí a umřel, a teď v ní samé začíná jeho nový věčný život, na který přece jako křesťan věřil. S tím novým pocitem v mladém těle stávala celé dny na střeše a hledala moře. Ale ať bylo nakupení obydlí sebevětší, dal se rozeznat nejdřív jen štít Palazza Foscari, nějaká věž, kopule nějakého kostela, nějaká vzdálenější kopule, jakoby mrznoucí ve světle, a potom mříž ze stožárů, trámů a tyčí při kraji vlhkého roztřeseného nebe.
Někdy koncem toho léta se starý Melchisedech, přestože mu stoupání do schodů už dělalo obtíže, navzdory všemu rozmlouvání přece jen přestěhoval; postavili totiž novou chatrč hodně vysoko nad všemi ostatními. Když šel, podpírán vnučkou Esther, po tak dlouhé době zase přes náměstí, tísnila se kolem něho spousta lidí, skláněli se nad jeho tápajícíma rukama a prosili ho o radu v mnoha věcech; připadal jim totiž jako mrtvý, vstávající ze svého hrobu, protože se naplnil jakýsi čas. A tak to také vypadalo. Muži mu vyprávěli, že v Benátkách je povstání, šlechta že je ohrožena, zakrátko že prý padnou hranice ghetta a všichni se budou těšit stejné svobodě. Starý neodpovídal a jen přikyvoval, jako by mu to všechno bylo dávno známo a ještě mnoho jiného. Vešel do domu Izáka Rossa, na jehož vrcholu byl jeho nový byt, a celý půlden stoupal nahoru. Nahoře se Esther narodilo malé, něžné plavovlasé dítě. Když se zotavila, přinesla je v náručí ven na střechu a vložila poprvé celé zlaté nebe do jeho otevřených očí. Bylo podzimní nepopsatelně čiré ráno. Věci se tměly skoro bez lesku, jen jednotlivá poletující světla se na ně snášela jako velké květy, chviličku si odpočala a potom se přes zlaté linie obrysů vznášela ven do nebe. A tam, kde zmizela, bylo odtud, z toho nejvyššího místa vidět něco, co dosud nikdo z ghetta nikdy neviděl - tiché stříbrné světlo: moře. A teprve teď, až si Estheřiny oči zvykly na tu nádheru, všimla si Melchisedecha, jak stojí vpředu na samém kraji střechy. Stál tam s rozpaženými pažemi a nutil své kalné oči, aby se dívaly do světla dne, který se právě začínal rozvíjet. Paže utkvěly nahoře a čelo neslo zářivou myšlenku; vypadalo to, jako když obětuje. Potom padal znovu a znovu na kolena a tiskl starou hlavu na ošklivé hranaté kameny. Ale lid stál, shromážděn dole na náměstí, a díval se vzhůru. Ze zástupu se zdvihala jednotlivá gesta a slova, ale nedosáhla až ke starci, který se sám a sám modlil. A lid viděl nejstaršího a nejmladšího jako v oblacích. Ale stařec dál hrdě a dlouho vstával a znovu se hroutil do pokory. A zástup dole rostl a nespouštěl ho z očí: uviděl moře nebo Boha Věčného v jeho slávě?"
Pan Baum se snažil rychle něco podotknout. Nepodařilo se mu to hned. "Asi to moře," řekl potom suše, "on to totiž je velký dojem," - čímž prokázal, jak je zvlášť osvícený a bystrá hlava.
Rozloučil jsem se rychle, ale nedokázal jsem se přece jen zdržet a zavolal jsem za ním: "Nezapomeňte vyprávět tu událost svým dětem." Zamyslel se: "Dětem? Víte, on ten mladý šlechtic, ten Antonio, nebo jak se jmenuje, není vůbec, ale vůbec dobrý charakter, a pak: to dítě, to dítě! To by se nemělo - dětem přece -"
"Ach," uklidnil jsem ho, "zapomněl jste, vážený pane, že děti přicházejí od Boha! Jak by mohly děti pochybovat, že se Esther narodilo dítě, když přece bydlí tak blízko nebi!"
"I tento příběh se děti dověděly, a když se jich zeptáte, co si myslí ony a co tak asi mohl starý Žid Melchisedech zahlédnout v tom svém vytržení, řeknou bez rozmyšlení: "Ó, moře taky."

Vytisknout (Ctrl+P) Stáhnout v PDF

Vložené: 21.09.2020

   
­­­­

Související odkazy

Čtenářský deník - nenalezen žádný další obsah z autorovy tvorby
Čítanka-Příběhy o milém Pánubohu
-Sonety Orfeovi
­­­­

Diskuse k úryvku
Rainer Maria Rilke - Příběhy o milém Pánubohu







Mapy webu Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé Důležité informace Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­