Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Mezi lidmi před baráky nastal šum. Blokoušové vyběhli ze dveří černých zemljanek a řvali: "Spát! Alles auf die Blocks!" Muži se začali loudat domů. A všech se zmocňoval neklid. Nováčci tedy zřejmě nepřijdou. Dobré? Zlé!
Honza si vzpomněl na rozhovor s Moškem. "Dočkáme se chvíle, kdy přestanou chodit ransporty z Osvětimi ... Rusové jsou nablízku ..." Že by ta chvíle už nadešla? To by bylo dobré, znamenité! Ale co bude zítra ráno? Kdo tedy půjde do práce? Anebo už jsme s válkou tak daleko, že se náckové vykašlou i na ten výlet k firmě Moll?
Bože můj, co když je snad už vůbec po válce? Dnes byl takový krásný, tichý den, i včera se Němci chovali divně, odvolali pogrom a nepouštěli hrůzu ... Proč teď zas nepřišel dávno a pevně slíbený transport? Proč je takové ticho? Proč není letecký poplach jako včera a předevčírem? Vzdal se Hitler? Uznal porážku? Je konec?
Kupodivu nebyl to jen Honza, komu tak začaly přeskakovat myšlenky ke stále odvážnějším závěrům. Zas netrvalo ani deset minut a ve ztemnělém táboře vypukla horečka. Pavučina nervů mezi elektrickými dráty se opět zachvěla. Pohyby se šířily bleskurychle na všecky strany, co věděl jeden, věděl náhle každý: možná, že je opravdu po válce! Proč možná? Na beton! Je po válce! A co bude s námi? To je přece jasné: ráno přijede Mezinárodní červený kříž a převezme správu tábora. Švýcarští lékaři, sestry v opravdických bílých pláštích, nákladní vozy plné léků, vlněných pokrývek, čokolády a cigaret. Esesáci otevřou brány ... ale kdepak esesáci! Možná, že utečou, že ani nepočkají do rána. Možná, že se ráno probudíme a věže budou prázdné a komandatura taky ...
Neblázněte, hlásil někdo od dveří. Támhle vidím posta na věži, zrovna si zapaluje ciaretu!
A co má být! Ještě to neví. Snad se to dozví také teprve ráno? A kdo je vůbec takový post? Páté kolo u vozu. Vy myslíte, že by Kopitz a Deibel vyrozuměli napřed posty, než by sami uprchli? Že by jim slavnostně řekli: Jde se domů, projeli jsme to! Kdepak! Jestli fouknou, fouknou tajně. Odvlečou s sebou všecko, co nakradli, nechají posta klidně sedět na věžích ...
Švýcarský červený kříž (nikdo ani na chvilku nepochyboval, že bude švýcarský) přijede s ohromnými zásobami věcí. Copak se o nás venku nevědělo? Dachov, hergot, na Dachov a jeho filiálky se Švýcarský červený kříž půjde podívat hned první ráno příměří. A jakže se jmenuje jejich známá čokoláda? Vilém Tell - ta je ovšem mléčná. Mají také Galapeter, hořkou, mnohem lepší. A já jsem ti jednou kouřil švýcarské cigarety značky Turmac, rozumíš, tur-mac, tureckomacedonské tabáky, ale jedna báseň.
Někteří muži by byli vydrželi klábosit do rána.
Kdo usnul, spal neklidně, měl divoké sny. A probudil se ošklivě, protože před pátou, ještě za tmy, zaznělo poplašné zvonění traverzy. Od kuchyně řvaly hlasy: "Kafé holééé!" A hned nato jiné: "Žádný kafe! Blokouši mají nastoupit!"
Z věží zazářily reflektory, všecky najednou, jejich kužele se shlukly na apeláku. Do prostoru osvětleného ostře jako cirkusová manéž vběhl Deibel. Deibel sám. Poskakoval chvíli po prázdné ploše, udělal dva dřepy, hrábl levičkou do rozkroku, aby si posunul příliš těsné kalhoty do pohodlnější polohy.
Byl netrpělivý, chtěl už něco dělat, řval: "Tak bude to, prominenti, verfluchte Scheissbande!"
Žabák vyskočil z písárny, klepal se zimou a mnul si oči. Pěkné nadělení. Deibel v táboře a Kopitz nikde. To znamená, že se na nás rapportführer vykašlal. Neposlali mu transport a on teď neví, koho rychle vyhnat na stavbu k Mollovi. Pustil tedy za dráty Deibela a dal mu volnou ruku - fuj!
Moll čeká na dva tisíce pět set mužů, ale v táboře Gigling 3 dnes nedáme dohromady víc než polovinu. A Debeil už křičí: "Všecko nastoupit! Žádný extravuřty pro lazaret, nikoho nešanujem! Co, zubaři, ty že jsi něco lepšího? Tu máš - schválně, jestli to tvoje zuby vydrží! Apel, pakáži! Apel potřebujete jako prase drbání! Ven! Nikdo nezůstane v lágru, marš dělat, zdraví, nemocní, všecko jedno ...
Hast du verstanden, Idiot?
Všecko ven!
Vezměte hole, a řežte to, jak jste ještě nikdy neřezali! Los, ruk cuk!"
Žabák porozuměl. Tady končí všecky spekulace o pracovním táboře a novém duchu. Deibel převzal velení a chce svůj apel. Třetí apel za posledních pár dnů - a nejhorší. Nemocní z marodky! Jak? Vyneste je třeba na zádech. Musíte! Každý musí! Felix taky? Člověče, neblbni, chceš, aby Deibel vytáhl pistoli? Ve Varšavě to udělal, fakt, střílel lidi přímo v lazaretu ...
Na kalužích a ve včerejších stopách pohřební káry svítil skleněný škraloup ledu, chřupal pod chodidly, černá voda stříkala. Ještě zbývali lidé bez bot, nevymřeli dosud, pořád se jich na osmdesát ploužilo tuhým blátem. Ale nenadskakovali už, nespoléhali ani na prkénka nebo hadříky přivázané pod nohy. Našlapovali naplno, vzdali se.

Čtenářský deník

-

Krabice živých, Krabice živých (2)