Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Prolog

Severovýchod Kambodže
Období dešťů
Září 2006

Vrtulník Červeného kříže přistál načas.
Vesnici rozkládající se na vysoké planině obklopené lesy tvořila asi stovka primitivních obydlí, postavených většinou z kulatiny a větví. Bylo to ztracené, zapomenuté místo, daleko od turistických oblastí Angkoru či Phnompenhu. Vzduch byl velmi vlhký a vše bylo pokryté blátem.
Pilot ani nevypnul motor. Jeho úkol zněl: přivézt zpátky do města lékařskou humanitární skupinu. Za normálního počasí nic složitého. Bohužel bylo září a neustálé přívaly deště činily ovládání stroje obtížným. Pokud šlo o palivo, jeho zásoby byly omezené, ale přesto dostačující, aby je všechny dopravil do bezpečí.
Jestli se to ovšem protáhne...
Dva chirurgové, anesteziolog a dvě zdravotní sestry vyběhli z provizorní ambulance, v níž pracovali nepřetržitě už od včerejška. V posledních týdnech procházeli v tomto koutě země prošpikovaném protipěchotní minami okolní vesnice a léčili, jak jen to šlo, následky malárie, AIDS či tuberkulózy, ošetřovali pacienty po amputaci a připravovali pro ně protézy.
Na pilotovo znamení nastoupilo pět ze šesti zdravotníků do vrtulníku. Poslední zůstal trochu pozadu, pohled upřený na skupinu Kambodžanů kolem stroje. Nemohl se odhodlat k odletu.
"Musíme nastoupit, doktore!" křičel pilot. "Jestliže neodletíme teď, zmeškáte letadlo."
Lékař přikývl. Chystal se nastoupit do helikoptéry, když vtom se jeho pohled střetl s pohledem dítěte, které držel za ruku nějaký stařec. Kolik mu mohlo být? Dva roky? Nanejvýš tři. Jeho obličejík byl strašně zdeformován oštěpem, který mu rozpůlil horní ret. Byla to vrozená vada, která by ho odsoudila jíst po celý život jen polévky a kaše a kvůli ní by nikdy nedokázal říct jediné slovo.
"Pospěš si!" vyzvala ho jedna z ošetřovatelek.
"Musíme to dítě operovat," snažil se lékař překřičet hluk vrtulníku točící se jim nad hlavou.
"Už nemáme čas! Cesty jsou už nesjízdné v důsledku záplav a vrtulník se pro nás může vrátit až za několik dnů."
Ale lékař se nehýbal, neschopen odtrhnout oči od toho malého chlapce. Věděl, že v téhle části světa bývají děti, které se narodily se "zaječím pyskem", podle starého obyčeje svými rodiči odkládány. A když se ocitnou v sirotčinci, nemají kvůli téhle vadě žádnou naději dostat se do adoptivní rodiny.
Ošetřovatelka naléhala: "Musíte být pozítří v San Francisku, pane doktore. Máte velmi nabitý plán operací, máte konference a..."
"Leťte beze mne," přerušil ji lékař a zamířil zpátky.
"V tom případě zůstanu s vámi," rozhodla se ošetřovatelka a seskočila na zem.
Jmenovala se Emily. Byla to mladá Američanka, která pracovala ve stejné nemocnici jako on.
Pilot zavrtěl hlavou a povzdechl si. Vrtulník se zvedl a pak mířil k západu.
Lékař vzal chlapce do náručí: byl bledý a choulil se do sebe. Doktor kráčel k provizorní ambulanci, následován ošetřovatelkou. Než přistoupil k anestezii, dlouho si s chlapcem povídal, aby zmírnil jeho strach. Když chlapec usnul, odřízl opatrně skalpelem měkké patro a přetáhl ho přes štěrbinu v tvrdém patře. Pak stejným způsobem zrekonstruoval jeho rty a vrátil tak dítěti úsměv.