ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Galsworthy John (*14.08.1867 - †31.01.1933)

­­­­

Sága rodu Forsytů

Pro Soamesovy oči bylo v tom všem jakési předstírání, nějaká zastaralá barvitost. Jak jsou ti Francouzi teatrální! Zapálil si cigaretu, což byla u něho vzácnost, a měl přitom pocit, že se na něm osud dopustil urážky, zahnal-li ho do těchto cizokrajných vod. Nedivil by se, kdyby se Ireně tento cizí život docela líbil, nikdy nebyla pravá Angličanka - ani svým vzhledem! A začal uvažovat, které okno za zelenou žaluzií je její. Jaký slovní výraz by měl dát tomu, co jí přišel říci, aby pronikl obranou její pyšné zatvrzelosti? Odhodil nedopalek cigarety na holuba a pomyslel si: "Nemohu tady setrvávat donekonečna a pohrávat si s prsty. Bude lépe vzdát se čekání a navečer ji navštívit." Ale seděl zde dál, až odbilo dvanáct a pak i půl jedné. "Počkám do jedné", pomyslel si, "když už jsem v tom." Ale právě v té chvíli vyskočil a zase ucouvl zpět a usedl. Vyšla jakási žena v šatech smetanové barvy a odcházela pod plavým slunečníkem. Ano, Irena! Vyčkal až byla tak daleko, že ho již nemohla rozpoznat, a vydal se za ní. Kráčela zvolna, jako by neměla žádný určitý cíl, pamatoval-li se dobře na ten směr, kráčela k Bois de Boulogne. Aspoň půl hodiny šel za ní stále v téže vzdálenosti na protější straně ulice, až vešla do Bois. Má se tam nakonec s někým setkat? S nějakým zatraceným Francouzem - s některým z mužů rázu "Miláčka", kteří nemají nic jiného na práci než se točit kolem žen - četl totiž s nesnázemi a s jakousi znechucenou okouzleností knihu toho jména. Zatvrzele za ní kráčel stinnou alejí, a když se cesta zatáčela, tu a tam ji ztrácel z dohledu. A vzpomněl si, jak se kdysi dávno jednoho večera kradl a plížil v Hyde Parku od stromu ke stromu, od lavice k lavici a slepě, směšně, v palčivé žárlivosti hledaj ji a mladého Bosinneyho. Cesta ostře zahýbala, pospíšil za ní a spatřil ji pak, jak sedí pod malou fontánou, jež měla podobu drobné Niobé ze zeleného bronzu, zahalené do vlastních vlasů až po útlé boky a zírající na kaluž, kterou vyplakala. Spatřil ji tam zblízka tak náhle, že prošel mimo ni, dřív než se mohl obrátit a smeknout. Nepolekala se. Vždy se dokázala výborně ovládat - to právě patřilo k vlastnostem, jež u ní nejvíc obdivoval, a patřilo to také k tomu, co jí nejvíc zazlíval, neboť nikdy nedokázal rozpoznat, co si vlastně myslí. Poznala, že ji sleduje? Pohněvalo ho její sebeovládání, pohrdl jakýmkoli vysvětlováním své přítomnosti, ukázal na truchlící malou Niobé a řekl:
"Je to docela hezké."
Tu spatžil, že s námahou zachovává klid.
"Nechtěl jsem tě polekat, tohle je tvoje oblíbené místo?"
"Ano."
"Je to tu trochu opuštěné." Zatímco mluvil, zastavila se tu jakási dáma, podívala se na fontánu a kráčela dál. Ireniny zraky ji sledovaly.
"Ne," řekla bodajíc slunečníkem do půdy, "nikdy to tu není opuštěné. Člověk má vždy s sebou svůj stín."
Soames pochopil, tvrdě na ni pohlédl a zvolal:
"Je to tvoje vlastní chyba. Můžeš se z toho vysvobodit, kdykoli budeš chtít. Ireno, vrať se ke mně a budeš svobodná."
Irena se zasmála.
"Nesměj se!" zvolal Soames a dupl nohou. "To je nelidské. Vyslechni mě! Máš nějakou podmínku, pro mne splnitelnou, po níž by ses ke mně vrátila? Kdybych ti slíbil, že budeš bydlet jinde - že tě jen občas navštívím?
Irena vstala a v její tváři i postavě bylo náhle něco divokého.
"Ne! Ne! Ne! Můžeš mě uštvat k smrti. Nevrátím se."
Soames ucouvl, do hloubi duše uražen.
"Nevyvolávej výstup!" řekl ostře. Oba stáli nehybně a dívali se upřeně na malou Niobé, jejíž zelenavé pokožka se v slunečním světle leskla.
"To jsou tvoje poslední slova," zamumlal Soames a sevřel ruce v pěst. "Zatracuješ nás oba."
Irena sklonila hlavu. "Nemohu se vrátit. Sbohem!"
V Soamesovi vzplanul pocit obludné nespravedlnosti.
"Stůj!" pravil. "Okamžik mě ještě poslouchej. Dala jsi mi svatý slib - přišla jsi ke mně bez jediného penny. Dostala jsi vše, co jsem mohl dát. Bez příčiny jsi porušila slib, uvedla jsi mě v potupu, odmítla jsi mi dát dítě, udělala jsi ze mne vězně, a dosud - dosud mě vzrušuješ tak, že po tobě toužím, potřebuji tě. Co si vlastně sama o sobě myslíš?"
Irena se obrátila s tváří smrtelně bledou a očima palčivě temnýma.
"Bůh mě udělal takovou, jaká jsem." pravila. "Jsem špatná, chceš-li - ale ne tak špatná, abych se znovu vydávala muži, kterého nenávidím."
Když odcházela, sluneční světlo se jí třpytilo ve vlasech a zdálo se, jako by lichotivě hladilo po celé délce její přilehavé, smetanově zbarvené šaty.
Soames nedokázal promluvit ani se pohnout. Slovo "nenávidím" - tak přemrštěné, tak primitivní - rozechvělo v něm celou jeho forsytovskou podstatu. Z hloubi duše zaklel, vykročil z místa, odkud mu zmizela, a vběhl takřka do náruče oné dámy, jež se loudavě vracela - oné slídící hlupačky! Hluboko v lesíku z něho brzy začal stékat v krůpějích pot.

Vytisknout (Ctrl+P) Stáhnout v PDF

Zdroj: Zuzka D., 04.08.2005

   
­­­­

Související odkazy

­­­­

Diskuse k úryvku
John Galsworthy - Sága rodu Forsytů







Mapy webu Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé Důležité informace Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti - Nastavení soukromí


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)