ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Curwood James Oliver (*12.06.1878 - †13.08.1927)

­­­­

Vlčák Kazan (5)

Kapitola 5
Boj ve sněhu

Té noci našli přístřeší pod hustou balzámovou jedlí, a když se uložili na měkkém koberci z jehličí, dosud prostém všeho sněhu, Šedka se přitulila teplým tělem co nejblíž ke Kazanovi a olizovala mu rány. S rozbřeskem dne se snesla i sametová chumelenice, tak bílá a hustá, že ani v otevřeném kraji neviděli na deset kroků dopředu. Bylo docela teplo a takové ticho, že se celý svět zdál plný jenom třepotu a šelestu sněhových vloček.
Po celý ten den putovali Kazan a Šedka bok po boku. Zas a znovu se Kazan ohlížel po hřebenu, přes který přišel, a Šedka nemohla porozumět zvláštnímu tónu, který se mu chvěl v hrdle.
Odpoledne se vrátili ke zbytkům sobí laně, které zůstaly ležet na jezeře. Na pokraji lesa Šedka zaváhala. Neznala sice ještě význam otrávených vnadidel a padacích a sklopných pastí, ale v žilách jí koloval instinkt bezpočetných pokolení a říkal jí, že je nebezpečné přibližovat se podruhé k věci, která ve smrti zchladla a ztuhla. Kazan vídal své pány točit se kolem mršin, které zanechali vlci. Viděl je dovedně,ukrývat pasti a balit malé kapsle se strychninem do tuku vnitřností, a jednou strčil přední nohu do pasti a zakusil její neúprosné sevření, i jak palčivě zraňuje. Ale Šedčin strach neměl.
Pobízel ji, aby ho provázela k té bílé kostrbaté hromadě na ledě, a ona s ním nakonec šla a neklidně posedávala na zadních nohou, zatímco on vyhrabával kosti a kusy masa, které sníh uchránil před zmrznutím. Avšak k jídlu se pořád neměla a nakonec přišel Kazan k ní a posadil se vedle ní na zadek a spolu se dívali na kusy, které vyhrabal zpod sněhu. Větřil ve vzduchu. Nikde sice necítil nebezpečí, ale Šedka mu říkala, že by někde mohlo být. Ve dnech a nocích, které následovaly, mu říkala ještě mnoho ledačeho jiného. V třetí noci Kazan sám shromáždil lovčí smečku a vedl štvanici. V tom měsíci, dříve než stříbrný kotouč zmizel z oblohy, vedl smečku třikrát a pokaždé měli úlovek.
Ale jak sněhu pod nohama měkce přibývalo, připadala mu společnost Šedky stále družnější a družnější a potom lovili pouze spolu a živili se velkými bílými králíky. Co byl živ, miloval Kazan na celém světě jen dvě bytosti: tu ženu se zářivými vlasy a s rukama, které ho laskaly, a - Šedku...
Neopustil velkou pláň a často vodíval svou družku na temeno zadního hřebene a snažil se jí vypovědět, co tam za ním zanechal. S příchodem temných nocí ho volání té ženy začalo vábit tak silně, že překypoval touhou se k ní vrátit a vzít Šedku s sebou. Velice brzy potom se něco stalo.
Jednoho dne přecházeli otevřenou pláň, když vtom se Kazanovi při pohledu na svah hřebenu až zastavilo srdce v těle. Spatřil, že do jejich světa schází nějaký muž se saněmi a psím spřežením. Vítr je před ním nevaroval a náhle Kazan uviděl, že muž drží v rukou něco lesklého. Věděl, co to je. Je to ta věc, co plive oheň a hrom a zabíjí. Dal po svém výstrahu Šedce a už se hnali bok po boku jako vítr. A potom se ozval ten zvuk - a jak Kazan přidal do běhu, jeho nenávist k lidem vybuchla zuřivým zavrčením. Nad hlavou zaslechli jakési divné zabzučení. Zvuk zezadu se ozval znovu a tentokrát Šedka jekla bolestí a několikrát se převalila v klubku ve sněhu. V okamžení však byla zase na nohou a Kazan skočil za ní a tak utíkali za sebou, dokud nedoběhli pod ochranu stromů.
Šedka si lehla a začala si olizovat zranění na pleci. Kazan se otočil čelem k hřebenu. Muž se pustil po jejich stopě. Zastavil se na místě, kde Šedka upadla, a prohlížel sníh. Potom se vydal za nimi.
Kazan pobídl Šedku, aby vstala, a zamířil do husté slatiny blízko u jezera. Celý ten den se drželi proti větru, a když si Šedka lehla, Kazan se odplížil zpátky po vlastní stopě a hlídal a větřil.
Kolik dní potom Šedka zchromle kulhala, a když jednou přišli na zbytky opuštěného tábořiště, vycenil Kazan zuby v zlostném zavrčení na nenáviděný lidský pach, který tam dosud zbýval. V jeho nitru klíčila touha po pomstě - po pomstě za bolestná zranění svoje i Šedčina. Pod vrstvou čerstvého sněhu se snažil vyčenichat mužovu stopu a Šedka kolem něho úzkostlivě obíhala a pokoušela se ho odlákat hlouběji do lesa. Konečně šel rozmrzele za ní. Oči měl rudě podlité sveřepostí.
Po třech dnech vyšel nový měsíc. A páté noci narazil Kazan na stopu. Byla čerstvá - tak čerstvá, že když na ni naběhl, zarazil se tak náhle, jako by ho byla zasáhla kulka, a jen stál a každý sval v těle se mu chvěl a každý chloupek naježil. Byla to stopa toho muže. Byly tu známky po saních, po psích tlapách a otisky sněžnic jeho nepřítele. Tu prudce zvrátil hlavu ke hvězdám a z jeho hrdla se po celé širé pláni klokotavě nesla lovčí výzva - divoké a sveřepé skulení svolávající smečku. Ještě nikdy do svého hlasu nevložil tolik sveřeposti, kolik v něm bylo té noci. Znovu a znovu opakoval své volání, a potom se ozvala odpověď a pak další a další a ještě další, až si i sama Šedka sedla na zadní nohy a přidala se svým hlasem k hlasu Kazanovu.
A daleko na pláni bílý muž se ztrhanou tváří zastavil i své vyčerpané psy, a zatímco poslouchal, ze saní se slabě ozval hlas: "Vlci, otře. To Jdou - na nás?" Muž mlčel. Nebyl již mladý. V dlouhých bílých vousech se mu leskl měsíc a přidával jeho vyzáblé hubené postavě groteskně na výšce. Z medvědí kůže, složené na saních do podušky, se pozdvihla dívčí tvář. Y jejích tmavých očích se krásně třpytil svit hvězd. Byla bledá. Vlasy, spletené do silného lesklého copu, jí spadaly přes rameno a tiskla něco pevně k ňadrům. "Jsou asi na stopě něčeho - pravděpodobně jelena," pravil muž s pohledem na závěr pušky. "Nedělej si starosti, moje milá. Zastavíme u první houštinky, co potkáme, a podíváme se, jestli nenajdeme dost suchého dřeva na oheň. - Vi-jéé, braši, húš - húš!" A zapráskal bičem nad hřbety svého spřežení. Z ranečku na ženiných prsou se ozvalo slabounké kvílivé zanaříkání. A v dáli na pláni na ně odpověděl rozptýlený hlas vlčí smečky.
Konečně byl Kazan na cestě za pomstou. Zpočátku běžel pomalu, Šedku těsně po boku, a každých tři sta čtyři sta kroků se zastavil a znovu vyslal svou výzvu. Jedna uhánějící šedá postava se k nim skokem připojila zezadu. Za ní druhá. Dvě přiběhly ze strany a Kazanovo osamělé vytí vystřídal divoký hlas smečky. Počet se zvětšoval a se vzrůstajícím počtem se běh zrychloval. Čtyři - šest - sedm - deset - čtrnáct jich bylo, když dospěli na otevřenější a víc větrům vystavenou končinu pláně. Byla to silná smečka, samí staří a neohrožení lovci. Šedka byla nejmladší a držela se hlavou těsně u Kazanových plecí. Nemohla vidět jeho krví podlité oči ani ukapávající sliny, a i kdyby je byla viděla, nebyla by chápala. Ale vyciťovala je a duch té podivné a záhadné sveřeposti,' která dávala Kazanovi zapomenout na všechno kromě na zraňování a zabíjení, ji vzrušoval. Smečka nedělala vůbec hluk. Bylo slyšet jen hvízdání dechu a měkký dopad mnoha tlap. Běžela rychle a sevřeně. A Kazan vždycky o skok napřed, s Šedčiným čenichem blízko u plece. Ještě nikdy se mu tak nechtělo zabíjet, jakou touhu po zabíjení v sobě cítil teď. Poprvé v životě neměl strach | z člověka ani strach z klacku, z biče nebo z té věci, která šlehá oheň a smrt. Ještě zrychlil běh, aby je dříve dohonil J a dříve se s nimi pustil v boj. Všechna šílená zuřivost, krocená a tlumená po čtyři léta otroctví a týrání z rukou lidí, vzplanula v jeho žilách tenkými rudými plamínky ohně, a když konečně v dálce na pláni před sebou spatřil pohyblivou skvrnu, z hrdla se mu vydral výkřik, kterému Šedka nerozuměla.
Tři sta kroků za pohyblivou skvrnou se rýsovala tenká; čára lesa a Kazan se svými druhy ji rychle doháněli. Na poloviční cestě k stromům ji téměř již dostihli, když vtom | se náhle zastavila a proměnila se v černý a nehybný stín na sněhu. Z jejího středu vyšlehl onen plamenný jazyk blesku, kterého se Kazan dříve vždycky děsil, a už slyšel nad hlavou sykavý bzukot smrtonosné včely. Teď toho však nedbal. Ostře štěkl a vlci přidali, až se čtyři z nich octli v jedné řadě s ním. Druhý záblesk - a smrtící včela provrtala od hrudi až po ocas ohromného šedého rváče běžícího vedle Šedky. Třetí - Čtvrté - a páté plivnutí toho ohně z černoty stínu, a Kazan sám náhle ucítil, jak mu po pleci prudce projela nějaká rudožhavá věc, když mu mužův poslední náboj sedřel srst a škrábl ho do masa. Tři vlci ze smečky padli ranami z pušky a polovina ostatních se rozbíhala doprava a doleva. Ale Kazan se hnal přímo dopředu. A Šedka ho věrně následovala. Saňoví psi byli vypřaženi z postrojů, a dříve než Kazan stačil doběhnout k muži, kterého viděl držet v ruce pušku jako kyj, narazil na klubko bojujících psů. Rval se jako ďábel a v zuřivém skřípotu Šedčiných tesáků byla síla a rozlícenost za dva druhy. Dva vlci prorazili k saním a Kazan slyšel strašlivý dopad pušky, lámající hřbet. Pro něj to byl klacek. Chtěl se na něj dostat. Chtěl se dostat na muže, který klacek držel, a vytrhl se z klubka bojujících psů a skočil k saním.
Poprvé spatřil, že na saních leží něco člověčího, a v mžiku se na to vrhl. Zaryl zuby hluboko. Zabořily se do něčeho měkkého a chlupatého a Kazan rozevřel čelisti k novému výpadu. A tu zaslechl ten hlas! Byl to její hlas! Každičký sval v těle mu strnul. Náhle celý ztuhl jako tělo proměněné v neživý kámen. Její hlas! Medvědí kožešina se prudce odhrnula a ve světle měsíce a hvězd teď jasně viděl, co se pod ní dosud skrývalo. Instinkt u něho pracoval rychleji, než by se lidský mozek byl zmohl na pochopení. Nebyla to ona. Ale hlas byl týž a ta bílá dívčí tvář tak blízká jeho krví podlitým očím v sobě měla totéž tajemství, které se naučil milovat. A nyní také spatřil to, co si tiskla k prsům, a to nyní ze sebe vydalo podivný, plačtivý, vzrušující hlásek. A Kazan poznal, že tu na těch saních našel nikoli nepřátelství a smrt, nýbrž to, od čeho byl vyhnán v tom druhém světě za hřebenem. Střelhbitě se otočil. Chňapl po Šedčině boku a ta s překvapeným štěknutím uskočila. Všechno se stalo v jednom mžiku, ale muž byl málem v koncích. Kazan proskočil pod jeho napřaženou puškou a pustil se do čela toho, co ze smečky zbylo. Jeho tesáky se zasekávaly jako nože. Jestliže bojoval jako ďas proti psům, bojoval teď jako deset ďasů a muž, krvácející a sotva se držící na nohou, vrávoral dozadu k saním a žasl nad tím, co se děje - neboť Šedku nyní prostupoval instinkt družnosti, a když viděla, jak Kazan rve a zahání smečku, přidala se na jeho stranu v zápase, který nedovedla pochopit.
Když bylo po boji, Kazan a Šedka zbyli na pláni sami. Smečka se odploužila do noci a týž měsíc a hvězdy, které v Kazanovi probudily vědomí jeho rodových práv, mu teď říkaly, že tihle jeho divocí bratři z plání nebudou již nadále odpovídat na jeho volání, až zase zavyje k obloze. Byl zraněný. A zraněná byla i Šedka, ač ne tak zle jako Kazan. Byl porvaný a krvácel. Jednu nohu měl strašlivě pokousanou. Po chvíli spatřil na kraji lesa oheň. Silně na něj doléhalo jeho staré nutkání. Chtělo se mu připlazit k ohni a ucítit na hlavě ruku té mladé ženy, jako v tom světě za hřebenem kdysi cítíval onu druhou ruku. Byl by již šel - a byl by i vybídl Šedku, aby šla s ním - ale byl tam ten muž. Zakňučel a Šedka mu přitiskla svůj teplý čenich ke krku. Něco jim oběma říkalo, že jsou vyvrženci, že pláň i měsíc a hvězdy jsou teď proti nim, a oba se odploužili do ochrany a temnoty lesa.
Kazan nemohl jít daleko. Když se uložil, dosud k němu doléhal pach tábora. Šedka se přitulila těsně ke Kazanovi. Měkkým jazykem něžně tišila bolest jeho krvácejících ran.
A Kazan zdvihl hlavu a tiše skučel ke hvězdám.

Vytisknout (Ctrl+P) Stáhnout v PDF

Vložené: 06.12.2013

   
­­­­

Diskuse k úryvku
James Oliver Curwood - Vlčák Kazan (5)







Mapy webu Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé Důležité informace Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­