Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Naše procházka vlastně něměla žádný přesný cíl. Potkali jsme se náhodou ve vlaku. Ona jela právě někam do kina, já na Kandu do knihkupectví, ale zas až tolik nám na tom nezáleželo. Když pak Naoko náhle navrhla, ať vystoupíme z vlaku, vystoupili jsme. Náhodou to vyšlo právě na Jocuju.
Vůbec jsem nevěděl, proč jsme to udělali. Neměli jsme si ani co říci. Nebylo o čem mluvit.
Vyšli jsme ze stanice a Naoko nasadila tempo. Trochu bezradně jsem se vydal za ní. Mezi námi zůstávala asi metrová mezera.
Byl bych ji mohl snadno dohonit, kdybych chtěl, ale něco mi v tom bránilo. A tak jsem šel dál a dál za ní a pozoroval její rovné černé vlasy, sepnuté velkou hnědou sponkou, a její malé bílé uši - pokud pootočila hlavu.
Naoko se za mnou občas obrátila a něco řekla. Někdy jsem odpověděl snadno, jindy jsem váhal, co mám vlastně říci.
A někdy jsem ani nestačil sledovat, co vlastně říká. Jí ale jako by to bylo jedno, zda ji poslouchám, nebo ne. Řekla, co říct chtěla, obrátila se zas dopředu a šla dál.
Nakonec jsem se tím vším přestal trápit a užíval si dne, pro procházku ostatně opravdu jako stvořeného.
Jenomže na obyčejnou procházku si to Naoko rázovala s trochu přílišnou vervou. V Iidabaši zahnula doprava, došla až k vodnímu kanálu, pak přešla křižovatku na Džinbóčó, vystoupala do svahu v Očanomizu a prošla Hongó. Urazili jsme pořádný kus cesty. Když jsme přišli do Komagome, slunce už klesalo a nastával tichý jarní večer.
"Kde to jsme?" zeptala se najednou Naoko.
"V Komagome," odpověděl jsem. "Copak se nepamatuješ? Obešli jsme půl města."
"A co tu vlastně děláme?"
"To se ptáš ty mě? Já šel pořád za tebou."
Kousek od nádraží jsme se zastavili na nudle. Já si dal navíc pivo, protože mi z té cesty úplně vyschlo v krku.
Od chvíle, kdy jsme si objednali, až do okamžiku, kdy jsme dojedli, neřekl nidko z nás jediné slovo. Byl jsem po té túře úplně rozlámaný a Naoko s rukama na stole o něčem usilovně přemýšlela. V televizi právě běžely zprávy. Ve všech rekreačních střediscích prý dnes bylo plno. A my jsme celou dobu pochodovali z Jocuje do Komagome, pomyslel jsem si.
"Ty máš teda fyzičku," řekl jsem po jídle.
"Tos nevěděl?"
"Ne."
"Na střední škole jsem chodívala třeba i deset nebo patnáct kilometrů. Táta rád lezl po horách a už odmalička nás tam každou neděli bral s sebou. Měli jsme je hned za domem. Takže chození mi opravdu nikdy nedělalo problémy."
"To bych do tebe nikdy neřekl."
"Nejsi sám. Všichni mě pořád mají jen za takovou křehotinku. Lidi nemůžeš soudit podle vzhledu," řekla Naoko a malinko se usmála.

Čtenářský deník

-

Norské dřevo