ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Leroux Gaston (*06.05.1868 - †15.04.1927)

   
­­­­

Fantóm opery (4)

  • přeložil Jiří Václav Svoboda

Epilog

To je pravdivá historie fantóma Opery. Jak jsem oznámil na začátku tohoto díla, nelze nyní pochybovat o tom, že Erik skutečně žil. Dnes je přístupno každému tolik důkazů o jeho existenci, že se dají rozumně sledovat všechny Erikovy skutky průběhem celého dramatu bratří de Chagny.
Není třeba, abych tu opakoval, jak tato aféra vzrušila hlavní město. Unesená zpěvačka, smrt hraběte de Chagny za tak výjimečných podmínek, zmizení jeho bratra a spánek všech tří osvětlovačů v Opeře!... Jaká dramata! Jaká utrpení! Jaké zločiny se odehrály kolem idyly Raoula a něžné a rozkošné Christiny!... Co se stalo s tou vznešenou a tajemnou zpěvačkou, o níž země už nikdy, nikdy neslyšela?... Líčili ji jako oběť sporu dvou bratří a nikoho nenapadlo, co se stalo; nikdo nepochopil, že Raoul a Christina zmizeli spolu, a to proto, že se uchýlili někam daleko od společnosti, aby prožívali své štěstí, z něhož nechtěli po nevysvětlené smrti hraběte Filipa dělat veřejnou záležitost... Nasedli jednoho dne do vlaku na "nádraží zemského severu"... Možná, že i já jednoho dne nasednu do vlaku na tomto nádraží a pojedu hledat kolem tvých jezer, ó Norsko, ó mlčenlivá Skandinávie, pojedu hledat dosud možná živé stopy Raoula a Christiny a také paní Valériusové, která zmizela v téže době!... Snad jednoho dne uslyším na vlastní uši na severu světa osamělou ozvěnu, opakující zpěv té, která poznala Anděla hudby?... Brzy potom, co byla aféra po lhostejném řízení vyšetřujícího soudce Faura uzavřena, snažil se tisk ještě čas od času proniknout tajemstvím... a ptal se dále, čí nestvůrná ruka připravovala a vykonávala tolik neslýchaných katastrof! (Zločin a únos.)
Jen jedny bulvární noviny, které znaly všechny klepy ze zákulisí, napsaly: "Byla to ruka fantóma Opery."
A ještě to poznamenaly samozřejmě v ironickém tónu.
Celou pravdu znal jen Peršan, kterého odmítli vyslechnout a který se po Erikově návštěvě už nepokoušel o jednání u soudu.
A měl v rukou nejpádnější důkazy, které dostal se zbožňovanými relikviemi, jak mu to fantóm tenkrát ohlásil... Byla mi dána možnost doplnit tyto důkazy za darogovy pomoci. Den co den jsem ho zpravoval o svém pátrání a on je řídil. Dlouhá léta se vůbec neobjevil v Opeře, ale zachoval si tuto budovu v co nejčerstvější paměti a nebylo lepšího rádce, jenž by odhalil její nejskrytější kouty. On také mi označil prameny, odkud jsem mohl čerpat, lidi, kterých jsem se mohl vyptat. On mě přiměl zaklepat na dveře pana Polignyho v době, kdy ten ubožák byl téměř v agónii. Nevěděl jsem předtím vůbec, že pan Poligny je tak drobný, a nikdy nezapomenu, jakým dojmem na něho zapůsobily mé otázky, týkající se fantóma. Díval se na mě jako na ďábla a odpověděl mi jen několika nesouvislými větami, které však potvrdily (a to bylo to základní), jaký převrat způsobil fantóm Opery v jeho životě beztak již velmi vzrušeném.
Když jsem vyprávěl Peršanovi o skrovném výsledku své návštěvy u pana Polignyho, daroga se neurčitě usmál a řekl mi: "Poligny se nikdy nenadal, jak ho ten neobyčejný lump Erik (někdy mluvil Peršan o Erikovi jako o nějakém bohu, jindy jako o podlém bídákovi) naučí "tancovat". Poligny byl pověrčivý a Erik to věděl. Erik věděl také mnoho o veřejných i soukromých záležitostech kolem Opery.
Když slyšel pan Poligny tajemný hlas v lóži číslo pět, neuvažoval, co mu zbývá. Zprvu jako by byl zasažen hlasem nebes, domníval se, že je zatracen, a pak, když ho hlas žádal o peníze, viděl nakonec, že má co dělat s nějakým vyděračem, jehož obětí byl i Debienne. Oba dva, omrzelí již z mnoha důvodů ředitelováním, odešli z Opery a nikdy se nepokoušeli pořádně poznat osobu toho podivného fantóma Opery, který jim poslal tak zvláštní smluvní podmínky. Odkázali všechno tajemství svým nástupcům a zhluboka si spokojeně oddechli, že se zbavili záležitosti, která je silně znepokojovala a nebyla k smíchu ani jednomu, ani druhému.
Tak se vyjádřil Peršan o pánech Debiennovi a Polignym. Nato jsem s ním hovořil o jejich nástupcích a divil jsem se, že v Pamětech jednoho ředitele od pana Moncharmina se hovoří v první části tak dopodrobna o skutcích fantóma Opery, zatímco v druhé části se o něm nemluví vůbec nebo téměř vůbec. Nato mě Peršan, který znal tyto paměti, jako by je napsal sám, upozornil, že najdu vysvětlení celé věci, budu-li se trochu namáhat a zamyslím-li se nad několika řádky, které pan Moncharmin věnoval fantómovi právě v druhé části těchto pamětí. Uveřejňuji tyto řádky, které nás ostatně obzvláště zajímají, protože se v nich dočteme o tom, jak velice prostě skončila pověstná historka o dvaceti tisíci francích: "Pokud jde o fantóma Opery, o jehož několika zvláštních rozmarech jsem tu vyprávěl na začátku svých pamětí (hovoří pan Moncharmin), chci říci už jen tolik, že vyvážil krásným gestem všechny trampoty, které způsobil mému drahému spolupracovníkovi a musím přiznat, také mně. Usoudil bezpochyby, že každý žert má své hranice, zvláště když je tak drahý a když je do něho ?zatažen? policejní komisař. V téže chvíli, kdy jsme si dali ve své kanceláři, několik dní po zmizení Christiny Daaé, schůzku s panem Mifroidem, abychom mu vyprávěli celý případ, našli jsme totiž na Richardově stole v krásné obálce, na níž jsme četli červeným inkoustem: Od F.O., značnou sumu, kterou se fantómovi podařilo jakousi hrou vymámit z ředitelské pokladny. Richard byl hned toho mínění, že se s tím máme spokojit a aféru dále nerozmazávat. Souhlasil jsem s Richardovým míněním. A všechno je dobré, co dobře skončí. Viďte, drahý fantóme Opery?"
Moncharmin zřejmě zvláště po tomto vrácení peněz nadále věřil, že byl na čas obětí burleskních nápadů Richardových a Richard na druhé straně nepřestával věřit, že celou aféru s fantómem vymyslel Moncharmin, aby se pomstil za nějaké žerty.
To byla vhodná chvíle, abych se zeptal Peršana, jakým úskokem nechal fantóm zmizet dvacet tisíc franků z Richardovy kapsy navzdory zavíracímu špendlíku. Odpověděl mí, že vůbec nezkoumal hlouběji tento nepatrný detail, ale chci-li na tom "pracovat" já sám, musím hledat klíč k záhadě jistě přímo v ředitelské kanceláři a připomenout si, že Erik nebyl jen tak pro nic za nic nazýván mistrem propadlišť a tajných dveří. A já slíbil Peršanovi, že až budu mít kdy, pustím se do příhodného pátrání v tomto směru. Řeknu okamžitě čtenáři, že výsledky těchto pátrání byly plně uspokojivé. Po pravdě jsem se ani nenadal, že objevím tolik nepopiratelných důkazů o hodnověrnosti ne-obyčejných vlastností, připisovaných fantómovi.
A je dobré, aby se vědělo, že Peršanovy papíry, dopisy Christiny Daaé, výpovědi bývalých spolupracovníků pana Richarda a Moncharmina i malé Meg (výtečná paní Giryová byla už bohužel zesnulá) a Sorelliové, která žila nyní na odpočinku v Louveciennes - je dobré, opakuji, aby se" vědělo, že to všechno, co tvoří dokumentární materiál o fantómově existenci, který uložím do archívů Opery, bylo ověřeno několika důležitými objevy, z nichž mohu po právu čerpat plné zadostiučinění.
Nemohl jsem objevit dům u jezera, protože Erik definitivně zatarasil všechny tajné vchody (a přece jsem si jist, že by bylo možné do domu proniknout, kdyby se vysušilo jezero, jak jsem to několikrát žádal od správy krásných umění).[1] Objevil jsem však tajnou chodbu komunardů, jejíž prkenná stěna se místy bortí, našel jsem dokonce i tajné sklápěcí dveře, kudy Peršan s Raoulem sestupovali do podzemí divadla. Ve vězení komunardů jsem zjistil mnoho iniciál, vyrytých do zdí nešťastníky, kteří tu byli vězněni. A mezi těmito iniciálami jedno R a jedno C - R C? Není to nápadné?
Raoul de Chagny! Písmena jsou ještě dnes jasně viditelná. Nespokojil jsem se samozřejmě jen s tím. V prvním a ve třetím podzemí jsem otevřel dvoje dveře, otáčející se v čepech, o nichž kulisáři, používající jen vodorovných propadlišť, vůbec nevěděli.
Mohu konečně říci čtenáři s plnou znalostí věcí: "Navštivte jednoho dne Operu, požádejte, abyste se tam mohli v klidu projít, bez hloupého ciceróna, vstupte do lóže číslo pět a zaklepejte na ohromný sloup, který odděluje tuto lóži od proscénia; zaklepejte holí nebo pěstí a poslouchejte... až po výši vaší hlavy: sloup duní, je dutý! A potom se nedivte, že z něho mohl znít fantómův hlas; v tomto sloupu je místa pro dva lidi. A divíte-li se, že během těch neobyčejných jevů v lóži číslo pět nikdo neobrátil pozornost k tomuto sloupu, nezapomeňte, že vypadá jako z masivního mramoru a že hlas, který tam byl zavřen, přicházel spíše jakoby z opačné strany (hlas fantóma - břichomluvce přicházel totiž, odkud fantóm chtěl). Sloup je opracován, otesán, všelijak rozryt umělcovým dlátem. Neztrácím naději, že jednoho dne objevím na tomto sochařském díle část, která se dala sklápět a zvedat podle libosti a otevírala tak tajemnou možnost fantómových velkodušných styků s paní Giryovou. Zajisté všechno to, co jsem viděl, prozkoumal a ohmatal, není nic v porovnání s tím, co ve skutečnosti taková ohromná a báječná postava jako Erik musela vytvořit v budově tak tajemné, jakou je Opera. Ale dal bych všechny tyto objevy za ten, který jsem mohl zažít před správcem v ředitelské kanceláři několik centimetrů od křesla: otvor délky podlažního prkénka, délky předloktí, ne větší... dvířka, která se sklápějí jako víko kufru, dvířka, jimiž jsem viděl prostrčenou ruku dovedně pracovat v plouživém šosu fraku...
Tudy zmizelo těch čtyřicet tisíc franků!... Tudy se také, díky nějakému prostředníkovi, vrátily...
Když jsem o tom vyprávěl s pochopitelným vzrušením Peršanovi, řekl jsem: "Jestli se těch čtyřicet tisíc vrátilo, tak to tedy znamená, že Erik s těmi svými smluvními podmínkami jen tak žertoval, ne?..."
Odpověděl mi: "To si vůbec nemyslete!... Erik potřeboval peníze. Protože si připadal jako vyvrženec, nebránilo mu žádné svědomí a popřával si neobyčejných darů s obratností a obrazivostí, které mu byly dány přírodou náhradou za jeho ukrutnou ošklivost. Vydíral smrtelníky, a to někdy nejnápaditějším způsobem na světě, že to bylo téměř k nezaplacení.
Jestliže sám od sebe vrátil těch čtyřicet tisíc franků pánům Richardovi a Moncharminovi, znamená to, že je v té chvíli už nepotřeboval! Vzdal se sňatku s Christinou Daaé. Vzdal se všech pozemských věcí.
Podle toho, co říkal Peršan, pocházel Erik z malého města v okolí Rouenu. Byl synem tesaře. Záhy utekl z otcovského domu, kde vyvolávala jeho ošklivost hrůzu a zděšení rodičů. Nějaký čas vystupoval na jarmarcích a jeho impresário ho předváděl jako "živou mrtvolu". Procestoval snad celou Evropu od jarmarku k jarmarku a dovršil svůj podivný výcvik artisty a kouzelníka přímo u pramene artistického umění a magie, u cikánů. Celé údobí Erikovy existence bylo dost temné. Nacházíme ho znovu na výročním trhu v Nižním Novgorodu, kde vystupoval v celé své děsivé kráse. Zpíval už jako nikdo jiný na světě; dělal břichomluvce a prováděl tak neobyčejné kejkle, že si o nich karavany, vracející se do Asie, vyprávěly po celou dlouhou cestu. Tak se donesla pověst o něm za zdi paláce v Mazenderanu, kde mladá sultánka, šachová milostnice, měla dlouhou chvíli. Jeden obchodník s kožešinami, který se vracel z Nižního Novgorodu a přijel do Samarkandu, vyprávěl o zázracích, jež viděl v Erikově stanu. Obchodníka povolali do paláce a mazenderanský daroga ho měl vyslechnout. Pak byl daroga pověřen, aby se pustil do pátrání po Erikovi. Přivezl jej do Persie, kde několik měsíců, jak se říká v Evropě, "každý skákal, jak Erik pískal". Způsobil tam nemálo hrůz. Zdálo se totiž, že nerozeznává dobro a zlo; podílel se na několika významných politických vraždách tak klidně, jako ve válce bojoval s ďábelskou vynalézavostí proti afgánskému emirovi. Šach si ho oblíbil. V té době se datují Růžové noci v Mazenderanu, o nichž se zmiňoval daroga ve svém vyprávění. Protože měl Erik zcela osobité představy o architektuře a pojímal palác, jako si eskamotér vymýšlí kouzelnou skříňku, poručil mu šach, aby postavil takovou stavbu. Erik ji šťastně dokončil a byla zřejmě tak důmyslná, že se v ní Jeho Veličenstvo mohlo procházet kdekoli, nikým neviděno, a zmizet, aniž kdo věděl jak. Když se šach stal pánem takového klenotu, udělal totéž co jistý car geniálnímu architektovi jednoho chrámu na Rudém náměstí v Moskvě - nařídil, aby Erikovi vypíchli jeho zlaté oči. Uvážil však, že i slepý Erik by mohl postavit stejné nebývalé sídlo i pro jiného panovníka a že koneckonců, dokud je Erik naživu, zná někdo jiný než šach tajemství čarovného paláce. Bylo rozhodnuto o Erikově smrti, stejně jako o smrti všech dělníků, kteří podle jeho pokynů palác stavěli. Mazenderanský daroga byl pověřen provedením tohoto ohavného rozkazu. Erik mu předtím prokázal lecjakou službu a rozesmával ho svými kousky. Proto mu daroga zachránil život tím, že mu opatřil prostředky k útěku. Málem by však byl zaplatil za tuto šlechetnou slabost svou hlavou. Naštěstí pro darogu našli na břehu Kaspického moře mrtvolu napůl oklovanou mořskými ptáky. Darogovi přátelé jí navlékli Erikovy svršky a vydávali ji za mrtvolu Erikovu. Daroga z toho vyvázl ztrátou přízně, majetku a exilem. Protože však pocházel z královského rodu, perská státní pokladna mu přece jen dále vyplácela malou rentu několika set franků měsíčně a daroga utekl do Paříže.
Erik se uchýlil do Malé Asie, potom do Cařihradu, kde vstoupil do sultánových služeb. Objasním, jaké služby mohl prokázat panovníkovi, který často propadal strachu, když řeknu, že právě Erik postavil všechny ty proslulé padací dveře a tajné komnaty a tajemné ohnivzdorné pokladny, které byly nalezeny v Yildiz-Kiosku po poslední turecké revoluci. On také měl nápad zhotovit jakési automaty, oblečené jako panovník a podobné mu k nerozeznání, automaty, které budily dojem, že otec věřících dlí na nějakém viditelném místě, zatímco on si ve skutečnosti dopřával oddechu někde jinde.[2]
Musel samozřejmě opustit sultánovy služby z týchž důvodů, pro něž musel prchnout z Persie. Věděl příliš mnoho. Byl velice znaven svým dobrodružným, strašným a ohavným životem a chtěl žít jako ostatní lidé. Zřídil si stavební podnik, obyčejné zednictví, jež staví domy pro každého z obyčejných cihel. Převzal zakázku na některé práce při kladení základů Opery. Když se ocitl v podzemí tak rozlehlého divadla, nabyla znovu vrchu jeho umělecká, fantaskní a magická povaha. A pak, což nebyl pořád tak ošklivý? Snil o tom, vytvořit si obydlí, které by zůstalo skryto, o němž by ostatní pozemšťané nevěděli a které by ho navždycky ukrylo před zraky lidí.
Známe už a předpovídáme, co následovalo. Celý tento neuvěřitelný, a přece pravdivý příběh. Ubohý, nešťastný Erik! Máme ho litovat? Máme ho proklínat? Nechtěl nic jiného než být jako ostatní! Byl však příliš ohyzdný! Musel svého génia skrývat nebo ho propůjčit zlu, zatímco s obyčejnou tváří by byl jedním z nejšlechetnějších z lidského rodu. Mel srdce, jež mohlo obsáhnout pozemskou říši, a musel se nakonec spokojit sklepením. Rozhodně zaslouží fantóm Opery soucit!
Modlil jsem se nad jeho pozůstatky, aby se nad ním Bůh přes všechny jeho zločiny smiloval. Proč stvořil tak ohyzdného člověka?
Jsem si jist, opravdu jist, že jsem se to modlil nad jeho mrtvolou tenkrát, když ji vykopali ze země v místě, kam ukrývali fonografické záznamy; byla to jeho kostra. Nepoznal jsem ho podle ošklivé hlavy, protože všichni lidé tak dlouho mrtví jsou oškliví, ale podle zlatého prstenu, který mu jisté Christina přišla navléci na prst, dřív než ho podle svého slibu pochovala.
Kostra se našla docela blízko studánky, v tom místě, kde Anděl hudby poprvé držel ve svých rozechvělých pažích omdlelou Christinu Daaé, když ji unášel do podzemí divadla.
A co nyní hodlají udělat s touto kostrou? Hodí ji do hromadného hrobu?... Já říkám, že místo pro kostru fantóma Opery je v muzeu Národní akademie hudby; není to obyčejná kostra.


[1] Mluvil jsem o tom ještě osmačtyřicet hodin před vydáním tohoto díla s panem Dujardinem-Beaumetzem, naším sympatickým státním tajemníkem krásných umění, který mi dal nějakou naději. Řekl jsem mu, že je úkolem státu skoncovat s legendou o fantómovi a uvést na pravou míru zajímavou historii Erikovu. K tomu je třeba - a bylo by to korunováním mé vlastni práce - objevit dům u jezera, v němž jsou možná ještě poklady pro hudební umění. Nelze pochybovat, že Erik byl výjimečným umělcem. Kdo ví, zda neobjevíme v domě u jezera proslulou partituru jeho Dona Juana triumfujícího?

[2] Interview zvláštního zpravodaje listu "Matin" s Mohamedem-Alim bejem nazítří po vstupu soluňských vojsk do Cařihradu.

Vytisknout (Ctrl+P) Stáhnout v PDF

Vložené: 15.04.2015

­­­­

Související odkazy

­­­­

Diskuse k úryvku
Gaston Leroux - Fantóm opery (4)







Mapy webu Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé Důležité informace Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti - Nastavení soukromí


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)