ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Werfel Franz (*10.09.1890 - †26.08.1945)

   
­­­­

Jeremjáš: slyšte hlas

  • ukázka
  • přeložil Bohumil Černík (Vyšehrad, 2006)
  • významný román německého autora, věnovaný postavě biblického proroka Jeremjáše

1. Hovory u Mrtvého moře

Clayton Jeeves mlčel. Bylo to napjaté a zarputilé mlčení, jímž doprovázel hovor těch druhých, hovor, jehož lehounký tón byl v protikladu k závažnosti jeho obsahu.
Seděli na terase hostince a popíjeli kávu, zamyšleně, s pohodlnou malátností časné odpolední chvíle. Terasa byla vysunuta daleko nad vodu. Ale bylo vůbec ještě možné nazývat tyto husté načernalé spousty vod bez jediného záchvěvu vodou? Neurčitelný přírodní živel Mrtvého moře - už ne tak docela tekutina a ještě ne pevná hmota - se těžkopádně rozprostíral až tam dozadu, kde velikonoční paprsky mladého slunce poskytovaly ve svém mlžném oparu proměnlivou pastvu pro oči. Jižní dálky bolely, nedaly se zrakem uchopit. Ale pohoří na východě a na západě, která svírají to asfaltové jezero, poskytovala oku oporu. Byly to hory nebo zkamenělá mračna, zkrystalizovaná pára vřících potoků, vlévajících se do prolákliny Sodomy a Gomory? Blízké pohoří mělo do sebe ještě cosi skutečného, zdálo se vyrůstat z kořenů této země, která je tolik jiná než ostatní země. (Od tohoto tísnivého dojmu odlišné jedinečnosti se nemohl hovor těch pěti lidí odtrhnout.) Ale čím dále sahaly skalní útvary Moábu, tam, kde je už oko nemohlo zachytit, tím rychleji ztrácely svou přesvědčivou horskou podobu. Průsvitné tvrze z topazu čněly jako drahocenné věže nad východní pobřeží, přízračné útvary z tekutého skla, soli a neznámých látek, a přecházely v tmavozelené, fialkové, akvamarinově světlé tóny. A zdálo se, jako by ta pohoří neměla propůjčeny všechny ty kouzelné barvy
milostí lomu světla, nýbrž jako by byla sama ze sebe, ze své nejvnitřnější podstaty křišťálovým klenotem.
Bylo mírné teplo, tak příjemné zcestovalým Angličanům, kteří poznali už naprosto jiná podnebí než toto, které si s poněkud skleníkovým úsměvem hraje tak trochu na "tropy". Bylo to hezké, posedět si tu na terase hodinku po obědě jakoby bez budoucnosti. Za zády společnosti se táhla pobřežní step podél Mrtvého moře se svým scvrklým bodláčím a nízkými keříky sidru, jakoby pokrytými sádrou a jiskřícími krystaly soli. Těsně za tím vyprahlým pruhem stepi začínaly jordánské pastviny, zelení kypící území při ústí posvátné říčky, přívětivá divočina plná zelení zarostlých bažin a tůní, plná rákosí a vrbového houští, stíněná lesknoucími se topoly, kolem nichž kroužila hejna ptáků. Předtím navštívili onen brod, kde prý Jan pokřtil Ježíše. Právě přijeli autobusem řečtí poutníci zahalení do svých bílých rubášů, aby se podle posvátného obyčeje ponořili do značně dravého proudu Jordánu. Ženy poklekaly na břehu a plnily s vážnými a úzkostlivými pohledy přinesené plechové nádoby nažloutlou křticí vodou. Archeolog Burton, jenž se zúčastnil vykopávek v Jerichu, mlčky ukázal na ty plechové nádoby, které vesměs měly na sobě nápis "Vacuum Oil". Slečna Dorothy Cowellová komentovala tento protiklad dvou světů, jenž spojoval i odděloval celá tisíciletí, prudkým výbuchem smíchu.
Stále znovu vznikaly v proudu zábavy náhlé pauzy. To se potom pokaždé nad utichajícím hovorem rozprostřelo daleko slyšitelné ticho, jako se uzavírá voda nad potopeným kamenem, a toto ticho nebylo lze porovnat s žádným jiným tichem na světě. Toto místo, lemované průhlednými přízračnými pohořími, jako by bylo vyčleněno z věčného šumění vesmírného moře, aby mohlo vyčkávat hlasu, jenž je přehlušován tímto všeobecným šuměním. Dělníci z asfaltovny měli polední odpočinek. Když tu a tam dolehl z dálky nějaký hrdelní lidský zvuk, bylo to, jako by se zachvěla těžká, naslouchající plocha moře pod svou hranou lhostejností. Ovšem, tam vzadu, několik mílí daleko, byla krásná jerišská oáza se svými citronovými prameny, se svou horou střepů z šerého dávnověku (v níž kutal i pan Burton), se svými arabskými hliněnými chatrčemi, a bylo cítit tu sladkou, hustou vůni květů, kterou oáza vydechovala. Čas od času však vzduch podivně ztěžkl, jako by chtěl ztuhnout v jakousi želatinovou potravu, která se nedá vdechovat, ale musí se žvýkat. Jenom podle této náhlé tíže vzduchu se dalo poznat, že člověk sedí v jedné z nejhlubších proláklin země, maje hladinu všech oceánů více než čtyři sta metrů nad hlavou.
"...střed světa..."
Těch pět osob - čtyři muži a jedna žena - odpoutalo překvapeně zraky od pohoří z drahokamů kolem Mrtvého moře a podívalo se po sobě, jako by byl tato slova nepronesl jeden z nich, nýbrž nějaký slavnostně mírný hlas vně jejich kruhu. Dorothy Cowellová ležela poněkud stranou na lehátku. Muži odstrčili židle od stolu s poloprázdnými karafami, sklenkami a šálky. Všichni měli tmavé sluneční brýle až na Claytona Jeevese, který byl silně krátkozraký a měl na očích s dlouhými řasami obyčejná silná skla. Seděl zahalen nejen do svého zarputilého mlčení, ale i do té dobromyslné krátkozrakosti, jež ho oddalovala od ostatních a dodávala mu výraz nesmírné plachosti. Avšak ani Cartwright, ani Burton nebo major Shepston nevěnovali tomuto mlčení nějakou rušivou pozornost. Jenom pohled Dorothy Cowellové sjel čas od času po Jeevesovi. Pravděpodobně cítila jakousi zodpovědnost. To ona seznámila před několika dny toho mladého spisovatele s oněmi třemi pány a včera v hale hotelu Krále Davida dala popud k tomuto společnému výletu k Mrtvému moři. Snad si myslela, že Jeevese tímto výletem ve společnosti neobyčejných mužů "povyrazí". Byl to vydařený den. Člověk spočíval v této sotva už pozemské krajině, jako by byl vtahován do hlubin nějakého tajuplného trychtýře. Byl to pocit, jenž nalezl svůj tápavý výraz ve slovech o středu světa. Profesor Cartwright, nejstarší v této skupince, si posunul tropickou helmu, kterou nosil kvůli své úplně holé lebce, z čela, a pronesl: "Všude tam, kde vzniká pravé náboženství, je střed světa... Podobné pocity mívá člověk například v Benáresu..."
Odmlčel se. V jeho bezbarvých očích hledajících vždy jen pravdu, se zračila touha uvést věci na pravou míru. Více než kdokoli jiný měl právo hovořit o těchto věcech. Po dlouholeté badatelské činnosti na různých ústavech pro studium sanskrtu se právě vracel z Indie nazpátek do Londýna.
"Mé srovnání pokulhává." opravil se. "Všude jinde vznikla pandemonia všeho druhu, kulty a filosofie; náboženství v pravém smyslu však jenom zde v této malé zemi. A proto asi bude tato země středem světa, jak tomu Bůh chtěl."
Major Shepston, hubený muž malé postavy, jenž seděl vedle Cartwrighta, složil svůj opálený obličej do sta vrásek.
"Jedno je rozhodně jisté," prohlásil rozvážně. "Ten biblický Bůh téhle zemičky zůstal světovým vítězem nad všemi ostatními bohy... V křesťanství i v islámu... Alespoň až na další..."
"Žádný strach," smál se Burton, "v téhle nadmíru probuzené generaci v třech následujících nedříme zcela určitě žádný neznámý bůh."
Major Shepston vypadal najednou velice zaraženě, jako by se ho nepříjemně dotkly jeho vlastní vývody, k nimž ho strhlo slovo o středu světa. Po chvíli připojil jako na omluvu: "Víte, když člověk žije v téhle zemi tak dlouho jako já." Shepston skutečně žil a působil v Palestině už více než deset let. Byl služebně přidělen vysokému komisaři, znal každý kout mezi Chermónem a sinajskou pouští a měl tenhle svět natolik rád, že už jej po dvakrát odmítl opustit, ačkoli šlo o povýšení. Jeho opálený vysušený obličej s malým šedivým knírkem ho dělal starším, než byl. Naproti tomu archeolog Burton vypadal mnohem mladší, než to připouštěla jeho léta. Na jeho mohutném těle seděl udivený bledý obličej, jemuž jenom množství vybledlých pih, které se podobaly jizvám po neštovicích, dodávalo zdání dospělé zvětralosti. Jeho vysoký hlas měl lehký sklon k slavnostnosti.
"Nepracuji v téhle zemi," doznával, "sice ještě deset let, nicméně však už více než deset měsíců. A je mně stále ještě jako první den. Když člověk vstoupí v tato prastará místa s jejich posvátně známými jmény... Je to takové neporovnatelné mrazení... Nejsem žádný nováček a zúčastnil jsem se už četných vykopávek v Řecku a v Egyptě... Země tady není tak kyprá, tak vzdávající se jako tam. Je skoupá na slovo, skoro němá, pevně střeží svá tajemství. I ten nejmenší nález už vyvolá bušení srdce... Možná, že právě v tom je ten rozdíl. Je to rozdíl mezi Homérem a biblí."
A Burton uzavřel dětsky zasněně: "Anebo, chcete-li, rozdíl mezi gymnazijní dobou a dětstvím." "Homér a bible, gymnázium a dětství! Moc dobře vyjádřeno, vy hledači pokladů," souhlasně zabručel Shepston. "Jestliže chlapec z této osvícené doby srovnává ještě bibli s dětstvím, jak se tu teprve muselo vést starším ročníkům, které pocházely z toho nejlepšího puritánství. Měl bych pro to dobrý příklad. Ale je to příběh z války. A když jiní lidé vypravují příběhy z války, vstanu a odejdu..."
Profesor Cartwright povzbuzoval mírným hlasem. Když mluvil, úzkými rty sotva pohyboval: "Všichni jsme přesvědčeni, že nedáte k lepšímu žádný hrdinský kousek, Shepstone..."
"Ani to vlastně není příběh," pohrdavě rozhodl major, "ale nic než holá skutečnost bez pointy. Ale na mě přesto udělal jistý dojem. Týká se maršála Allenbyho... Byl jsem totiž už během války zde v Palestině. Za toho velkého postupu naší armády mě přidělili jako ordonančního důstojníka ke štábu. Čtvrtá turecká armáda obsadila velmi silné pozice na rovině jezreelské v linii Megido-Affúle. Poslední noc před naším velkým útokem jsme strávili v městečku Džanin. Všichni jistě znáte to místo z jízdy do Nazaretu. Asi kolem druhé hodiny v noci mě dá maršál vzbudit a zavolá mě k sobě. Měl slabůstku, že si tu a tam se mnou rád povykládal. Přirozeně jsem se domníval, že tentokrát jde o nějaký služební úkol - úkol byl určen na pátou hodinu ráno - a tak na sebe hodím polní uniformu."
Z lehátka zazněl hlas smějící se ženy: "Tak přece aspoň nějaká odvážná jízda!"
"Naopak, slečno Cowellová," kousavě ji uklidnil Shepston. "Maršál sice seděl skloněný nad mapou, ale nebyla to velká mapa generálního štábu, na níž byly vyznačeny naše pozice, nýbrž atlas biblické Palestiny. A na velkém stole nebylo jinak nic než dva rozevřené exempláře Písma svatého. Byla to holá, ubohá místnost v jakémsi arabském domě, kde Allenby o samotě bděl. Vyzval mě, abych mu na chvíli dělal společníka, že nemůže spát, příliš mnoho myšlenek se mu honí hlavou. Napjatě jsem očekával, že uslyším něco o starostech, které mučí ducha zodpovědného vojevůdce v noci před rozhodnutím. Situace byla dosti tísnivá. Měli jsme za sebou pochod pouští, celé týdny strádání a těžké ztráty. Naše dělostřelectvo bylo znepokojivě slabé a nepřítel v posledních měsících značně posílil svoji artilerii německými a rakouskými bateriemi. Zítra bude ve hře Suezský kanál a možná i celé impérium. No,
o všech těchto palčivých otázkách blížícího se dne rozhodnutí nepřešla přes maršálovy rty jediná hláska. Naopak, svým pomalým, přísným způsobem se mnou podnikl zkoušku: Můj milý, jak často se vyskytuje Megido a rovina jezreelská v dějinách válek z Písma svatého? Co o tom víte? Nevěděl jsem o tom zhola nic, okamžitě jsem to také s nutnou služební zkroušeností ohlásil a dal tak tomu starému dobrákovi příležitost, po níž toužil: aby mě mohl zevrubně poučit. Pět nebo šest starozákonních bitev, nemýlím-li se, se odehrálo na téže rovině, kde jsme se měli ráno bít. Jenom o těchto biblických bitvách hovořil maršál a vůbec se nezmínil o Napoleonově vítězství na hoře Tábor, ačkoli je to přece známý strategický příklad na všech válečných školách. Zdálo se, že zvláště jedna osobnost a jeden boj ho oné pamětihodné noci výjimečně upoutal, snad právě proto, že tento boj dopadl smutně... Vy jste historik, Burtone, pomozte mi! Jak se jmenuje onen biblický král, který se svým malým vojskem napadl u Megida mocnou přesilu Egypta.?" "Král Jóšijáš," řekl shovívavě archeolog, "týž, za něhož začal působit prorok Jeremjáš..."
"Ano, tak je to, král Jóšijáš!." Shepston už sám znetrpělivěl. "Vidíte, je to skutečně holý fakt bez jakékoli pointy. Nic, nežli že nějaký anglický velitel obrátí své myšlenky před jednou z nejdůležitějších akcí světové války nikoli k nebezpečnému zítřku, nýbrž k bibli. Možná že se chtěl těmito úvahami jenom rozptýlit, anebo za ně skryl své pravé myšlenky, které v něm dále pracovaly. Ale ještě pravděpodobnější je, že Allenby hledal v té biblické historii, jež pro něho byla slovem Božím a absolutně posvátným příběhem, alegorickou posilu a útěchu pro všechny případy."
Burton se zasmál všemi pihami svého dětského obličeje: "Velká Británie tedy po více než třech tisíciletích vyhrála osmou nebo devátou bitvu u Megida. To je solidní tradice!."
"Z toho Shepstonova příběhu bez pointy by se daly vyvodit ještě další závěry," namítl Cartwright svým mírným hlasem, aniž pohnul rty. "Oddaný znalec bible generál Allenby vykonal dobytím Palestiny velice legitimní čin, vždyť přece anglický národ odvozuje svůj mýtický původ od deseti ztracených kmenů Izraele."
Po těchto Cartwrightových slovech se zvedla Dorothy Cowellová. Byla dosud mladá, ještě ani ne třicetiletá, a navzdory svému povolání žurnalistky, jež obvykle zbavuje kouzla - znali ji moc dobře v kuloárech paláce Společnosti národů - navzdory tomuto povolání to byla mimořádně hezká osoba. Její smolné černé vlasy s úzkým šedivým pramenem byly v rozkošném protikladu k velkým modrým očím, v nichž planul energický oheň. Tyto oči teď spočinuly na okamžik se skrytým neklidem na Claytonu Jeevesovi. Spisovatel měl tvář s krátkozrakýma očima obrácenu směrem, odkud přicházel ten hovor, jehož se neúčastnil, a horlivě naslouchal. Na jeho napjatém, zahloubaném, strnulém držení těla se nic nezměnilo. A přesto byl najednou jaksi přepadlý, jako by s námahou polykal jakési obrovské sousto zoufalství. Dorothy to zpozorovala a domnívala se, že zná příčinu toho náhlého ochabnutí. Snad se ho opět zmocnila vzpomínka na neštěstí, jež ho před několika měsíci zasáhlo. Novinářka udělala krok mezi Jeevese a Burtona, snad aby svému chráněnci pomohla, aby ho přiměla k řeči.
"Ztracené kmeny." opakovala Dorothy melodicky a udělala malou pauzu. "Chcete-li přesnou informaci o různých výborech osmnácti, dvanácti a pěti v Ženevě, nezklamu vás. Ale v dějinách starověku se cítím značně nejistá. Tady ten impertinentní učenec Jeeves to potvrdí."
Oslovený ani nepozvedl oči k Dorothy. Ta poněkud kousavá veselost žurnalistčina nezahnala stíny. Ale tu vstal Burton, uchopil Dorothy za paži, odvedl ji dva kroky ku břehu a ukázal směrem k jordánským pastvinám, které se rozplývaly v měkkém třpytu: "Pohleďte! Máte ještě před očima to místo křtu, kde jsme potkali ty řecké poutníky?"
"Vidím ty strašné moderní plechovky od oleje," mhouřila Dorothy oči, "naplňované posvátnou vodou."
Burtonův hlas zněl vznešeně a slavnostně: "Nadějný symbol pro nás, kteří jsme všichni takovými strašnými moderními nádobami, a přece bychom mohli být naplněni něčím posvátným." Ten historický blouznivec se teď dostal do varu. Bledý obličej na obrovitém těle mu počal žhnout. Jeho ruka ukazovala směrem k Jerichu, kde před více než třiatřiceti staletími překročilo několik bezvýznamných kočovných kmenů Jordán, aby se usídlilo v zaslíbené zemi. Slečna Cowellová musela najednou vyslechnout monotematickou přednášku, která líčila pravděpodobné obsazení Palestiny oním zvláštním kočovným lidem. Ubohým, špatně ozbrojeným hordám se podařilo přemoci původní obyvatelstvo, které je v každém směru stonásobně převyšovalo, a přizpůsobit se mu. Ovšem, přinášeli s sebou něco tak nesmírného, čeho lidské dějiny nedosáhly nikdy předtím ani potom. Jediného Bohatvůrce, který stvořil je a kterého si vytvořili oni. Citáty ze Starého zákona a z egyptských nápisů zdobily toto líčení. Ale nežli se Burton dostal ku konci, povzdechla si Dorothy podrážděně: "Historikové shlížejí na nás žurnalisty s opovržením. Ale já vám říkám, Burtone, kdyby našinec podal o nějaké soudobé události takovou přecpanou zprávu jako vy, neotiskly by mu ji žádné noviny.
"Zapomínáte," odrazil ji Burton, "že my smíme lhát méně než
vy.
"A přitom má věda vzácnou přednost, že může lhát nekontrolovaně a bez dementi."
Dorothy Cowellová zvítězila a měla poslední slovo. Ale s tvrdošíjností všech nezávislých a poněkud panovačných žen neopustila předmět hovoru: "Tak, a teď pořád ještě nevím, proč anglosaský národ odvozuje svůj původ od ztracených kmenů."
Profesor Cartwright zasáhl jako zprostředkovatel: "Římané odvozovali svůj původ bez dostačujících důkazů od Trójanů. Je to mýtus jako každý jiný. Ale za každým mýtem něco je."
"Docela určitě za tím něco je," stěžovala si Dorothy. "Sedíme už několik hodin na břehu tohoto nádherného Mrtvého moře a pořád mluvíme o týchž věcech, jako by přitom neexistovaly naše vlastní trpké problémy. A přitom jsem ještě ani neskončila své denní dílo, Clayton Jeeves mě pozval, abych si pod jeho vedením prohlédla místo, kde stával chrám. Ale vy jste všichni jako posedlí touhle Svatou zemí."
"Skutečně! Dorothy má pravdu," řekl archeolog a posadil se na židli. "Často je to úplně déjà vu."
Najednou zazněl nějaký ostrý zvuk. Všichni se ohlédli po tomto hluku, který způsobil mlčenlivý posluchač Jeeves vyklepáváním dýmky. Spisovatel odpověděl na tázavý pohled Dorothy nepatrným pousmáním, jež mělo asi znamenat: Jen žádnou účast. To nic není! . Čelo se mu vlhce lesklo. Černé vlasy, které mu rostly takovým zvláštním trojúhelníkem hluboko do čela, byly v nepořádku. Jeeves měl na sobě na rozdíl od ostatních pánů, oblečených ve světlých šatech, tmavomodrý oblek a na levé paži měl smuteční pásku, která se mu svezla přes loket, což vypadalo nešikovně, ale přitom i dojemně. Ta nenadálá pozornost, kterou vzbudil, jako by jeho stísněnost ještě zvětšovala. Poněkud sklonil hlavu. Jeho obočí tvořilo přímou linku.
"Tady padl výraz déjà vu..."
Těmito slovy ukončil profesor Cartwright krátké ticho. Konečně si sundal tropickou helmu, která mu už dlouho vadila, a položil si ji na kolena bílých kalhot. Teď bylo vidět, že jeho lebka je skutečně dokonale holá, od temene až po šíji. Jeho obočí patrné jenom jako holé vypoukliny, nahrazovaly dvě jemné čáry líčidlem. Podobal se jistým vyobrazením egyptských kněží.
"Milý Burtone," pokračoval Cartwright s nepatrným pohybem rtů, "mluvil jste o tom záhadném a krátce trvajícím pocitu, který nás tu a tam přepadá, když se domníváme, že jsme už jednou prožili určitý okamžik, určitou situaci, kterou právě prožíváme. Na okamžik je zrušen čas, posloupnost světa je přerušena. A v tom je právě ten zmatek, ba úděsnost tohoto zážitku, to, co nazýváme tím nesympatickým označením déjà vu. Existuje pro to řada takzvaných psychologických vysvětlení. Ale mně se dostalo vyznamenání, že jsem směl právě o tomto jevu hovořit s jedním velice moudrým mužem z Východu... Setkal jste se v životě snad už někdy se slovem akáša?"
Burton si posunul sluneční brýle do čela a odmítavě přivřel oči: "Akáša? To silně zavání theosofií..."
"Velmi správně, pane Burtone, theosofové se s obzvláštní zálibou obracejí k vědám. A akáša je sotva přeložitelný výraz z véd. Můj velice moudrý přítel jej v oné pro mě nezapomenutelné rozmluvě definoval jako jakousi mentální látku, jako výron praemanace, bezprostředně proudící z tvůrčího božství, podle zákona světa klesající do stále hustších skupenství, od světelného paprsku třeba přes atomy vodíku až k pevným tělesům. Podle tohoto podání jde o jakousi nadsmyslnou matérii, která je o nespočetné věky dřívější, starší a Bohu bližší než světlo. Můj přítel, jenž má ostatně i nejdokonalejší vědecké vzdělání, používal označení éter obrazů a éter jevů..."
Cartwright se zarazil. Všichni viseli očima na té kulaté holé hlavě s namalovaným obočím. Nezúčastněný, bezmála matematický klid, s nímž hovořil, očarovával. Jenom Clayton Jeeves odvrátil ztrápeně tvář, poprvé za tohoto hovoru. Snad mu chtěl Cartwright za jeho zjevný odpor udělit důtku, když prohlásil: "Hned bude jasné, kam mířím."
"Éter obrazů." opakoval skoro se zaúpěním major Shepston. Jako by nu to slovo bylo obtížné a vyvolávalo v něm neklid.
"Všechna tato jména," přiznával Cartwright, "jsou jenom špatnými opisy, jimiž se má to nepředstavitelné změnit v jakousi představu. Dovedeme si například docela dobře představit, že světelný paprsek na své rychlé dráze od hvězdy k hvězdě zvěční do určitého stupně ony obrazy a události, které s sebou nese, nebo je zbaví času... Ale akáša, tuto nadsmyslovou látku, si představit nedovedeme, neboť akáša je cosi před světlem, je to prasvětlo. Podle učení mého přítele obsahuje akáša v každé částici všechny jevy a události v kosmu nepochopitelným způsobem současně a všeprostorově. Rozhodneme-li se pro pokulhávající přirovnání, mohli bychom mluvit o jakémsi tajuplném filmovém archívu, dokonalé fotomontáži, všeobsažné kronice, kosmickém protokolu a věčné zpřítomňující vzpomínce světového ducha. Jelikož akáša proniká všechno ještě daleko víc nežli světlo, proniká tedy i nás. I naše osobní paměť existuje pouze silou akáša. Bez akáša by nebylo žádného sklonu k dějepisectví. To, co nazýváme déjà vu, milý Burtone, vysvětluje můj přítel z východu jakýmsi náhlým zhuštěním tohoto prasvětla akáša, které marně chce v našem duchu proniknout k vědomí."
"Napadá mi jedna kniha," řekla Dorothy Cowellová s přivřenýma očima, "jmenuje se 'An Adventure'..."
Chvilku čekala. Když nikdo, jak se zdálo, tuto knihu neznal, odvážila se dále: "Autory jsou dvě Angličanky. Jistá Anne Moberleyová; jméno té druhé jsem zapomněla. Představuji si dvě staré dámy přísného původu, střízlivého úsudku, energické, povznesené nad každé podezření z hysterie a mystického blouznění. Podle toho také vypravují suchým, dokumentárním stylem, jak jednou nic netušíce podnikly procházku Versailleským parkem a náhle narazily na skupinu dvorských pastýřů a pastýřek. Ta historka se myslím odehrává jednoho jarního dne roku 1905... Dvorská společnost v rokokových pastýřských oděvech je nanejvýš reálná, chová se ne jako nějaké přízraky, nýbrž rozmlouvá a žertuje s bezstarostnou živostí. Nic neukazuje na nějaký přelud, ačkoli to přece přelud je, jenomže důkladně poučený. Obě ctihodné dámy vidí každý knoflík, každou sponu, každou přezku v banálním denním světle, rozeznávají obličeje, popisují tvar a polohu jistých staveb, které už dávno zmizely, například slavný selský statek Marie Antoinetty. Jejich údaje jsou přezkoumávány odborníky. Všechno souhlasí na chlup... A je zvláštní, že se při příští návštěvě Angličanek v zámeckém parku toto podivuhodné dobrodružství opakuje znovu... Kniha vzbudila pozornost... Nevím, pane Cartwrighte, jestli se sem tahle přímo strašidelná historka hodí."
"Druhá autorka té knihy se jmenuje Eleanor Jourdainová," vysvětloval mírně profesor Cartwright. "Děkuji vám, slečno Cowellová, vaše strašidelná historka se sem hodí výborně... Existují místa, která jsou prosycena dějinami, to jsou středy světa. Tam se shromažďuje akáša, ten tajemný praobraz kroniky. Tam proniká minulost přítomnost a ztotožňuje se s ní a číhá na vzkříšení. Možná, že tím vysvětlují i naše dnešní hovory u Mrtvého moře. Neboť nikde neproniká minulost přítomnost tak hluboce jako zde."
Major Shepston si zasmušile podepřel oběma rukama opálený, vysušený obličej: "Proto je tenhle svět tak plný mrtvých. To pomyšlení, že by se člověk zneužitím oné kroniky mohl jednou stát systematickým zaklínačem mrtvých. Strašné. Strašné."
"Podívejte se, prosím vás, podívejte se tamhle."
To hlasité zvolání pocházelo od Burtona, jenž vyskočil, otočil se kolem své osy a napřaženou paží ukazoval do krajiny. Svět se s postupujícím sluncem skutečně působivě změnil. Pohoří kolem Mrtvého moře pohasla. Z dálky už nejiskřily bašty a věže z drahokamů, ale břidličnaté stíny zrcadlily svou nepojmenovatelnou zádumčivost ve vodách božského trestu. Avšak všechno světlo se soustředilo nad jedním holým, rozpukaným skalním kuželem, který se zvedal na severozápadní straně jerišské oázy. Slunce stálo právě nad vrcholkem a začarovávalo tu skalní hmotu v nadpřirozený závojovitý přelud z něžně nadechnuté šedi s nafialovělým řásněním. Skutečně to vypadalo, jako by nějaký tajuplný éter, něco jako akáša, pronikalo kamenem a zbavovalo jej skutečnosti.
"Tak se podívejte na horu Karantána," hovořil pomalu Burton. "Horu pokušení, kde se Kristus čtyřicet dní postil, nežli k němu přistoupil Satan, aby ho pokoušel."
Všichni se dívali a mlčeli. Snad se báli, že by teď někdo řekl něco, co by zacházelo příliš daleko. Ale místo toho zazněl hlas, jenž stěží dokázal zvládnout netrpělivou drsnost: "Myslím, že musíme rychle vyrazit, chceme-li ještě včas být v Jeruzalémě, Dorothy."
Clayton Jeeves konečně promluvil. Najednou měli i všichni ostatní naspěch. Major Shepston zavolal číšníka. Potom šli přes pobřežní step Mrtvého moře, lesknoucí se solí, k čekajícímu vozu. Dorothy Cowellová a Clayton Jeeves zůstali několik kroků pozadu. "Co to jenom dnes s vámi bylo?" pátrala žena.
"Nic," řekl Jeeves.
"To vás tak rozrušil nás rozhovor?"
"Ano," řekl Jeeves.
Pozorně se na něho ze strany zadívala: "S vámi to je těžké."

Vytisknout (Ctrl+P) Stáhnout v PDF

Vložené: 10.09.2014

­­­­

Diskuse k úryvku
Franz Werfel - Jeremjáš: slyšte hlas







Mapy webu Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé Důležité informace Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­