ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Palacký František (*14.06.1798 - †26.05.1876)

   
­­­­

Dějiny národu českého v Čechách i v Moravě (2)

KNIHA PRVÁ

Povšechný obsah dějin českých

Hlavní tedy obsah a základní tah celých dějin českomoravských jest, jak jsme již podotkli, ustavičné stýkání a potýkání se slovanství s římanstvím a němectvím ve smyslu nyní vyloženém; a jelikož římanství dotýkalo se Čechů ne samo sebou, ale téměř veskrze jen prostředkem němectví, může se také říci, že české dějiny zakládají se vůbec hlavně na sporu s Němectvem, čili na pojímání a zamítání způsobu a řádů německých od Čechů. Jest sice pravda, že i u jiných kmenů slovanských dálo se takové stýkání obojích živlů, ale bud nebylo tak všestranné, živé a pronikavé, na příklad u Polanů a Rusů, bud skončilo se již dávnou záhubou národnosti slovanské, jako u někdejších Luticů, Bodrců a jiných Polabanů. Český národ sám jediný, k německému co roven k rovni se přibočiv a od více nežli tisíciletí do svazků nejužších s ním vstoupiv, uhájil až podnes národnosti své a jakkoli mnoho německého do života svého pojal i duchovně zažil, nepřestal proto býti slovanským národem. I dnes ještě tatáž úloha z dějin jako z povahy zeměpisné jemu se klade: sloužiti za most mezi Němectvem a Slovanstvem, mezi Východem a Západem v Evropě vůbec. Vykládajíce tedy dějiny národu českého, budeme vypravovati, jaké úkazy vyvodil najevo spor a zápas ten od věků ve vlasti naší, zápas, vedený netoliko na hranicích, ale i uvnitř země české, netoliko proti cizincům, ale i proti domácím, nejen mečem a štítem, ale i duchem a slovem, ústavami a obyčeji, zřejmě i ukrytě, věhlasným horlením i slepou vášní, netoliko k vítězství aneb k porobě, ale i k smíření. Ukážeme, kterak národ počtem neveliký veliké přece někdy uměl získati sobě jméno a kterak pak opět tak hluboce klesnouti mohl, že až i sám to jméno zapíral. Uhlédáme jej, an zmítán jsa vichřicemi od východu i od západu, vně i doma povstalými, pouštěl nejednou naději o zachování bytu svého a nepřestává přece i podnes ještě doufati v budoucnost. Spatříme panovníky vznešené, pravé otce vlasti, jichž důrazné snahy cílem jediným bylo blaho národa; hrdinné vojevody, kteří uměli k praporcům českým vítězství poutati, jimi strach a hrůzu do řad nepřátelských vůkol sypati; myslitele výtečné, jichž ducha plápol osvěcoval temnoty věku svého a křísil jiskry vědomí a víry u domácích i cizích; vlastence ušlechtilé, jimž milo bylo zapírati sebe k dobrému národu svého a obětovati jemu čas i život, všecko jmění, všecky síly své; konečně i lid bystrý a jemný, poslušný hlasu svých panovníků a vůdců a hotový nasaditi sebe i s celou podstatou svou, jakmile bylo hájiti vlasti a krále, náboženství a víry, práva i zákonů. Ale nebudeme se také tajiti překážkami rozmanitými, které nepřestávaly vyššímu prospěchu vlasti a národu stavěti se na odpor; nejen od cizozemců a nepřátel, ale i od domácích odrodilců, nejen zjevným násilím, ale i nevěrou a zradou; vyjevíme, kterak často tu nízké sobectví neb převrácená mysl jedinců, tam zaslepení aneb zpozdilá netečnost velikého houfu zavedly obec do neštěstí, kterak rovněž nejapností zmařeno, čeho chytrostí zkaziti lze nebylo. Utěšeno bude dívati se na raný, ale útlý květ vzdělanosti slovanské, na pravěké hrady a města, sídla svatých poprav a bohoslužeb, ochranná útočiště v čas bouří válečných a střediště národního průmyslu i obchodu; ne bez hrdého pocitu porozumí potomek, že po čem i největší a nejvzdělanější národové našeho věku ne vždy zdárně se snaží a baží, předkové jeho slovanští chovali a hájili odjakživa mezi sebou: obecnou všech zemců svobodu, rovnost před zákonem a právem, vrchní vládu i dědičnou i svolenou spolu a na sněmích odpovědnou, svobodné volení úřadů místních i zástupnictva národního a jiné podobné řády, až i chválenou všech svobod obecných záštitu, soudy porotců. Poznáme však také, kterak proměny a opravy k prospěchu státnímu nevyhnutelně potřebné nemohly býti vykonány, aby za působením ducha středověkosti nevloudily se s nimi do země i řády feudální, jichž síla, v bažení panském vždy hotovou nacházejíc podporu, vyvrátila i uvedla v nepaměť všecky jim nevhodné stránky starých slovanských ústav. Život duchovně čilý, kterým národ náš i v těchto změnách, jak z přirozené povahy své, tak i z přičinění osvícených náčelníků skvíti se nepřestal, vyvede nám na jeviště nové spory a zápasy, podivnější a vznešenější, ale bohužel i krutější a zhoubnější, nežli které dotud Evropa vídala. Ze tří válek o záležitosti duchovní, kterými v posledním půltisíciletí všickni národové křesťanští až do dna byli vzbouřeni, dvě první, majíce za příčinu náboženské potřeby, v Čechách i povstaly i skonaly a byly vlastně války české. V jedné národ náš, zachovavší až potud neporušené jádro bytu svého, skutky zázračnými celý přemohl takřka svět; v druhé, zpronevěřiv se sám sobě, nejen nedovedl nic slavného, ale přišel i bezmála na mizinu. Vyložíme, kterak i v těch i v jiných pohromách zračila se ruka Páně, jež davši člověku rozum i volení mezi dobrým a zlým, ovocem obého učiti a vystříhati ho chtěla. Popatříce na hlavní rozdíly dějin českých, rozeznáme v nich snadně a na první pohled věk trojí: starý totiž, střední a nový. Věk střední značí se výtečně půtkami o náboženství, jež počátkem husitství r. 1403 vstoupily do veřejného života českého a ukončeny r. 1627 vystěhováním se všech podobojích z vlasti. V tom věku národ náš dostoupil vrchu své historické znamenitosti. Co jej předešlo, k staré, co následovalo, k nové historii počítati se musí.
Starý věk dějin českých, obsahující téměř celé tisíciletí od prvního usazení se národa ve vlasti, nemá jiné patrnější známky jednotné, nežli jest ta, že v něm ještě nepředčily potřeby a půtky vzbuzené obnovou církevní, ale jen důležitosti světské čili státní, zvláště pak snažení panovníků moc svou i doma upevniti i vně rozšířiti. Jest v něm rozeznávati trojí hlavní dobu: nejprve. Čechy pohanské a nezávislé od prvopočátku až do roku 895; potom Čechy křesťanské a závislé od říše německé, s převahou však ještě vnitřních řádů slovanských, od r. 895 do r. 1253; posléze Čechy královské, spojené s říší německou svazkem rovným, ale ve vládě zemské nakládající živlu německému, od r. 1253 do r. 1403. V první době, ještě temné, báječné a často nejisté, spatřuje se národ ve své původní slovanské nezávislosti; mezi hlavami jeho, na počet hojnými, rod Přemyslovců počal osobovati sobě panství; pokusy však Samovy v Čechách a Mojmírovců na Moravě o založení mohutného státu slovanského zmařeny jsou. V době druhé křesťanství přispělo sice k utvrzení moci panovnické v zemi, ale učinilo ji spolu odvislou od říše římské čili vlastně německé. Potlačení někdejších lechů a kněží napomohlo k soustředění sil národních, ale rozmnožení se Přemyslovců, jejich časté potržky o zmocnění se vrchního žezla i potřeba zvláštních údělů knížecích překážely prospěchu obecnému. Objem a hranice státu tak často se měnily, jako poměry právní panovníků českých naproti císařům, avšak zachována vždy zemi samostatná vrchní vláda i svézákonnost. Staroslovenská župní ústava udržela se ve své činnosti; stavů zvláštních s rozdílnými právy občanskými ještě nebylo, tudíž ani výsad, ani feudálnosti, ani tělesné poroby, jakkoli často usilováno uvésti je do Čech za příkladem německým. Vévodský titul panovníkův po upevnění mocnářství Přemyslem Otakarem I. proměněn v dědičné království. Třetí doba věku tohoto počala kralováním Přemysla Otakara II. Jemu se zdařilo proměniti hlavní úvazky státní zvláště založením stavu městského německými osadníky a udělením jemu výsad i práv politických. Tím přivedena stará župní ústava konečně k pádu i dán počátek nejen právnímu rozdílu stavů vůbec, ale i řádům feudálním zvláště. Po vymření Přemyslovců a povolání domu Lucemburského na trůn upevnil se objem státu čili koruny připojením Slezska i obojí Lužice k Čechám a k Moravě na mnohá století. Výtečné kralování Karla IV. památné jest nejen padesátiletým spojením koruny české s německou a na ten čas úplným smíšením obou národů i zemí, ale i zvelebením snaženstvím a květu duchovního ve vlasti naší zvláště. Hlavní obsah a ráz věku středního historie české jsou, jak jsme již napověděli, různice a půtky církevní a náboženské, jež vedly dvakráte k válkám krvavým a dlouhotrvalým: první husitské, kterouž Čechové a Moravané až do konce vítězně provedli, druhé třicetileté, kterou nešťastně počavše, ustoupili brzy až na smrt vysíleni s dějiště. Strana husitská čili podobojí předčila za tohoto věku ve vlasti počtem i silou. Svazek koruny české s říší německou nejprv sesazením krále Václava, potom válkou husitskou tak uvolněn, že napotom stanovil se skutečně již jen na právu králů našich vkládati se hlasem svým do volení císařů. V zemi však vlastní moc královská byla slabá, národ sám ukládal sobě zákony, jazyk český ve veřejné správě zemské byl panujícím. Němectvo husitství odporovavší kromě Slezska a Lužic hluboce kleslo a téměř vyhynulo. Naproti tomu však feudální německé řády v zemi pomalu samy tím větší mocí se rozvíjely; rozdíly stavů nejen utuženy a zostřeny, ale o výsady a práva mezi vyšší i nižší šlechtou a mezi městy dlouhé spory, až i krvavé války vedeny; stav duchovní v Čechách utlačen; lid selský a prostý, požívavší dotud osobní svobody, sklíčen tělesnou porobou. Ráznější doby a články věku tohoto byly: vypuknutí války husitské r. 1419 a smíření podobojích sborem basilejským; úpadek moci královské v dlouhém bezkráloví a nezdařilé snažení krále Jiřího povznésti je zase; rozmíšky stavovské a porobení lidu prostého pod králem Vladislavem; spojení s domem rakouským r. 1526 a utužení moci královské na krvavém sněmu r. 1547; počátky nových půtek o náboženství r. 1602 a vypuknutí r. 1618 války třicetileté, ve kteréž Čechy vstoupily do nové své historické doby.
Základní úvazek veškerého života společenského i státního ve věku novém byly řády a zákony, jež Ferdinand II. z plné moci své r. 1627 Obnoveným zřízením zemským předepsal a stavové čeští na sněmu téhož léta poslušně a vděčně přijali. Od té doby země česká a moravská staly se nepochybným dědictvím slavného domu rakouského a spolu podstatnou částkou velikého státu, jenž vyniká mezi čelnými v Evropě mocnostmi. Lužice však i větší část Slez od koruny odtrženy. Církev římskokatolická stala se výhradně panující. Moc zákonodárná, vykonávající a soudní spojena v rukou mocnářových a rozhodnutí na nejvyšším místě dálo se ve Vídni. Politické jevení národa obmezeno a určeno bylo výsadami stavů prelátského, panského, rytířského a městského. Jazyku českému i německému ve veřejných potřebách zemských přisouzeno sice právo stejné, poslední však osobil si čím dále, tím širší místo. Takový jest povšechný ráz věku celého. V podrobném pak rozjímání vyznamenávají se zvláště panování Marie Terezie i Josefa II. co střední článek blahodějným svérázem a předně vymaněním obecného i selského lidu, čehož další dolíčení odkládáme k času svému.

Epochy a prameny jejich

Prameny, ze kterých čerpati se musí všecka známost dějin českých, jsou podle rozličnosti věků rozličné. Pro věk předslovanský nedostává se nám jich ovšem; vše, co tu víme, musí nuzně vybíráno a skládáno býti ze zpráv, které někdy staří spisovatelé řečtí a římští jen jakoby mimochodem a náhodou a protož ani hojně, ani dost určitě o vlasti naší prohodili.
Ne mnohem šťastnější jest v ohledu tomto i věk pohansko-český (451-895). Z domácích jeho památek nezůstaly nám než jediné tři dějepravné básně, milovníkům národní naší literatury pod názvem "Soud Libušin", "Čestmír a Vlasta" i "Záboj a Slavoj" chvalně známé a tiskem již často vydané, kteréž jakkoli nesmírně drahocenné jsou samy o sobě co přesný a světlý výjev jarého ducha předků našich, nemohou přece všem žádostem dějezpytcovým vyhověti, poskytujíce světlo nejen na příliš skrovný obor obmezené, ale i poněkud nejisté, jelikož opravdově básnické. Starožitnosti, jež v lůně vlasti rovněž se vykopávají, umějí sice mluviti k znateli, ale zřídka kdy udati mohou věk a původ svůj. Ani v cizině té doby nikdo si na tom nedal záležeti, aby o věcech u nás zběhlých nám pozůstavil písemnou paměť zvláštní a úplnou. Jen chudá záře tehdejších dějin sousedních odráží tu i tam náhodou některé slabé a všelijak zprolamované paprsky na souvěké příběhy v Čechách a v Moravě. Dějezpytec musí tyto paprsky u starých Byzantinců, Vlachů i Němců pracně shledávané spojovati v jeden světla pramen; jakýž tu div, jestliže potom odlesku takovému nedostává se živoplodného tepla slunečního a jestliže světlo tak pochybné čirou tmu okolo sebe nezapuzuje, ale jen takřka makavější činí!
Dějiny doby druhé, sahající od r. 895 do 1253, zakládají se již na domácích pramenech, ačkoli ještě ne všude dostatečných. Světlo historie zavítalo k národu našemu zároveň se světlem křesťanství, pročež sahá také, zvláště pro Moravu, o několik let výše, do času apoštolování bratří Cyrila a Metoděje mezi Slovany (r. 863-885). Legendy o bratřích těchto, z nichž nejstarší a nejdůležitější dvě staropannonské nedávno teprv řádně vydány jsou, otvírají bránu slovanského dějepisectví vůbec. K nim pojí se potom legendy a prology rozličné o sv. Václavu, sv. Vojtěchu a j. v. Řada dějepisců českých v užším smyslu počíná mužem výtečným i pro nejdelší potomstvo památným: jest to Kosmas, jenž co děkan kapituly pražské umřel, stařec osmdesátiletý, dne 21. října 1125. Jeho vlastenecký duch kormoutil se myšlenkou, že by národ jeho měl vždy opět zapomínati na svůj minulý život a že by osudy a děje, slasti a strasti dědů potomkům věčnou zůstaly pohádkou; proto nenašed nižádného písemného podání, sám již u vysokém stáří jal se zapisovati, čeho byl z báječného vypravování starců se dověděl o původu a nejstarších dějinách národu českého, počna od arciotců Čecha, Kroka i Přemysla, nejprv do Bořivoje, prvního křesťanského knížete v Čechách, potom zase do Břetislava I., pod kterýmž sám se byl narodil a kterýmž teprv počíná jeho vlastní právě historické podání. Neboť i to svědčí o bystrém a zdravém rozumu tohoto praotce dějepisců českých, že nejen sám nemátl starých báječných povídek s podavky historickými, ale také chtěl, aby i jeho čtenářové je rozeznávali. Protož není mu k necti, že kritika, kteréž sám cítil potřebu, napravovati musí všelicos v nejstarším jeho podání. Avšak i v dalších částkách díla jeho, kdež nás již zajímá opravdově historickým vypravováním dějin za synů a vnuků Břetislavových, nesmí kritika úřadu svého zanedbávati, an živý ten cit, kterým celé dílo veskrze prodchnuto jest, neuchránil spisovatele od patrné nechuti a strannosti proti jistým rodům a osobám. Na dráze jím proražené pokračovali potom jiní kronikáři, s menšími však i zásluhami i vadami: nejmenovaný kanovník Vyšehradský, známý pode jménem prvního prodloužitele Kosmasova r. 1126-1142; mnich Sázavský, spisovatel dosti rozumný k r. 1126-1162, jenž poddělával také starší vypravování Kosmasova vkládáním zpráv z kláštera svého; mnich Opatovský, jenž nověji, nevíme s jakým důvodem, nazýván Hildegardem Hradišťským, r. 1143-1163; Vincentius, kanovník Pražský, roku 1140 až 1167, i Gerlak neboli Jarloch, opat milevský, roku 1167-1198, oba pohříchu neúplně zachovaní; a konečně neznámý skladatel chudých letopisů Pražských (Annales Pragenses) až do r. 1220, nedávno teprv vydaných. Všickni tito kronikáři, nevynikajíce nikde nad prostřední míru středověkých letopisců, nemohou dosti učiniti žádostem našim. Zprávy od nich podané musí doplňovány, vyjasňovány a opravovány býti tu kronikami německými (mezi kterýmiž po Thietmarovi zvláště Lambert Ašaffenburský, Hermannus Contractus a Otto biskup frisinský vynikají), tu polským Martinem Galiem, tu konečně listinami souvěkými jak domácími, tak i cizími. Zásoba listin z nejstarší této doby nás došlých jest také velmi nedostatečná. Celé Čechy spolu s Moravou nemohou se vykázati již ani jediným pravým originálem z X. neb XI. století, ačkoli se jim, jmenovitě Moravanům, zachovaly v pozdějších přípisech pravé listiny až do IX. století sahající. Pravé originály počínají se množiti u nás teprv ve druhé polovici XII. století a vztahují se jako písemnosti toho věku vůbec výhradně jen k stavu církevnímu. Proto užívání listin v historii věků těchto požaduje velké opatrnosti. Nejen zajisté mnohé písemnosti, které praví se pocházeti z X., XI. neb XII. století, jsou podvrženy a teprv ve XIII. a XIV. století, a to již podle smyslu a stavu pozdějších věků, sepsány, ale většina jejich také skládána byla od klášterníků, rodem nejvíce Němců, neporozuměvších někdy poměrům právním ve vlasti naší a protož rovněž na cizí způsob je vykládavších. Dějepisec, který by v nich nešetřil kritiky, zapletl by se do tolikerých odporů a omylů, že by se nemohl nikdy k světlu a k pravdě probrati. Listin světských, čili na stavy světské, šlechtice a města se vztahujících již proto před XIII. stoletím u nás nebylo a býti nemohlo, že stavové tito počali teprv po uvedení osad německých do země (ve XIII. století) různiti se od sebe politicky. Teprv s Němci, jichž všecky svobody byly samé výsady, dostal se do slovanských zemí obyčej výsad čili privilegií a listin politických vůbec.
V třetí době starého věku (r. 1253-1403) vlast naše může se honositi prameny historickými všelikého druhu již dosti hojnými. Kronikářů sice souvěkých a důkladných ne vždy se nám dostávalo a nedostatek jejich zvláště za Přemysla Otakara II. i za Václava IV. nemálo vadí, ale nahrazuje se poněkud větším bohatstvím i listin i tak řečených formulí historických, ale i jinými plody literatury a krasoumy národní vůbec. Co pod jménem druhého prodloužitele Kosmasova se nám podává, jest neladná směsice zlomkovitých zápisek rozličných k r. 1240-1283, sestavená od neznámého spisovatele teprv ve XIV. století; cena jeho tedy nestejná i rovněž velmi lehká jest. První kronikář český stavu světského byl rytíř neznámý, jejž potomstvo Dalimilem zváti navyklo; sepsal dílo své jazykem českým, a to v rýmech, mezi r. 1280 a 1314, počínaje sobě v něm zvláště proti Němcům horlivěji, nežli spravedlivé bylo. Mnoho má báječného a smyšleného, aniž na slova jeho všude dbáti sluší, leč teprv asi od polovice XIII. století, kdež co souvěký svědek tutéž pozornost zasluhuje. Spis jeho co do formy stal se vzorem, kterého potom v Čechách častěji následováno. Nejznamenitější však po Kosmasovi vůbec kronikář český byl Petr, opat zbraslavský, rodem z Žitavy, jenž brzy po založení kláštera zbraslavského tam se dostav a r. 1316 na důstojenství opata povýšen byv, požíval na dvoře královském v Čechách mnohé lásky a důvěry; i znaje výborně, co se tehdáž vůbec dálo, jal se pokračovati v díle kroniky Zbraslavské (Chronicon Aulae regiae), kterou jeho předchůdce opat Otto rokem 1253 počav, jen k r. 1284 byl dovedl. Vypravování Petrovo dosti hojné, věrné a živé, zvláště o časech krále Václava II., zakladatele zbraslavského, a krále Jana z domu Lucemburského, sahá až do r. 1338, ve kterémž skladatel sám umřel. Ačkoli upřímný pravdy milovník, přece láskou, kterou zvláště králi Václavovi a královně Elišce nakloněn byl, dal se několikrát zavésti ke strannosti proti odporníkům jejich; chybu však takovou může kritika snadno i odpustiti i napraviti. Dílo Petrovo potom namnoze vypsal, poddělal a prodloužil až k r. 1353 kanovník pražský František, r. 1362 zemřelý. Menší cenu do sebe mají pokusy vyložiti celý přehled dějin českých, jaké nám podali Jan M a r i g n o l a, biskup bisignanský v Itálii (1353), Beneš minorita (r. 1361) a N e p l a c h, opat opatovský (L.p. 1371); důležitější jest ve způsobu tom práce Přibíka Pulka vy z Rade ní na, zemřelého r. 1380, podaná jazykem latinským i českým na žádost a s pomocí otce vlasti Karla IV., ačkoli také ona má do sebe mnohé vady a nedostatky. Nejlepší plod historický věku Karlova vůbec jest život císaře tohoto, pošlý z jeho vlastního péra; škoda jen, že nám líčí toliko Karlovo mládí (do r. 1345), neposkytuje pro léta jeho potomního panovnictví nižádného světla. Témuž císaři k libosti sepsal i Beneš Krabice z Veitmíle, kanovník pražský (1375), kroniku věku svého, vetkav do ní také životopis Karla IV. zkrácený; ale všickni tito Karlem povzbuzení spisovatelé staví nám jasný důkaz před oči, že kde shůry není genia dáno, tam i nejúsilnější péče lidská vyvinouti ho nemůže; ano po smrti Karlově za celý věk lidský Čechy nevyvedly ani jednoho pamětihodného kronikáře najevo, kdežto přece jiné obory literatury naší již měly své rovněž i dosti znamenité vzdělavatele.
Bohatství naše na listiny z věku tohoto, psané nejvíce jazykem latinským, později také německým a českým, jest tak veliké, že ho dosavad nebylo lze ani přehlédnouti, ať nedím sebrati a vůbec oznámiti. Kromě církevních a klášterských (zvláště pak zavedených pod arcibiskupem Arnoštem tak řečených Libri Erectionum a Confirmationum) zachovaly se již i archivy stavů politických: nejprv archiv koruny české, chovaný posavad dílem ve Vídni, dílem v Praze; potom hojné zbytky desk zemských, pokud ušly záhubě, ohněm r. 1541 na ně uvalené; dále desky dvorské čilí manské celého království, kteréž aspoň od r. 1380 posavad úplné v Praze se nacházejí; dávné desky úřadů krajských, až po husitskou válku vedené, zalynuly sice všecky, jako by jich nikdy nebylo, ale města královská téměř všecka podržela některé aspoň zápisy z věku tohoto; i soukromé archivy rodů panských povodí z též doby počátky své, ač ještě nehojné. Mimo to zachoval se počet nemalý tak řečených formulí, v historickém ohledu rovněž velice důležitých, ježto u nás mnohem hojněji nežli v okolních zemích v obyčeji byly, aniž ještě dosti oznámeny jsou; ať nemluvíme o jiných plodech literárních, dějepisci užitečných, které nám naskytují bibliotéky na staré rukopisy nejhojnější (jaké jsou zvláště universitní, kapitulní a musejní v Praze, c. kr. dvorská ve Vídni, též některé soukromé v Praze, Třeboni, Budyšíně a j. v.). Soudné užívání všech pospolu pramenů těchto uvolňuje již dějepis český od vlivu cizozemského, dopouštějíc jej zakládati veskrze na samostatných základech, co do věrohodnosti bezúhonných.

Řada dějepisců českých a moravských

Střední věk dějin českých, sahající od r. 1403 až 1627, objevuje se bedlivému zkoumateli již v dokonalém světle historickém, ačkoli arci ne vždy stejně jasném; neboť naskytujíc nám nemalou hojnost podavků rozmanitých od všech stran, které byly za toho věku mezi sebou ve sporu, nabízí a zmocňuje k nestrannému a pravému o nich soudu. Kroniky sice věku tohoto jsou opět velmi chudé, zůstávajíce předaleko za nekonečnou rozmanitostí a pohyblivostí tehdejších zjevů dějinných, ale nedostatek ten se zakrývá nesčíslností jiných zápisů a pramenů všestranných. Musíme pak tu již rozeznávati dvojí řadu kronikářů: první těch, kteří zapisovali příběhy jen jednoho, a to nejvíce svého věku, a druhou těch, kteří skládali celé pásmo dějin českých od počátku známostí historických až do věku svého; oni větším dílem byli platnější a užitečnější nežli tito. K oněm počítáme především osmero nejmenovaných skladatelů Starých letopisů českých, sahajících od r. 1378 do r. 1527 a nedávno teprv námi v jazyku českém vydaných; podávají nám zásobu ač neskladnou, však dosti hojnou zpráv věrohodných. Vavřinec z Březové, mistr učení Pražského, počal latinským jazykem obšírně vypravovati, co v Čechách od r. 1411 do r. 1437 se sběhlo, ale dílo jeho důležité došlo nás pohříchu jen kusé, jelikož jen do počátku r. 1422 sahající. Také Bartošek z Drahonic, chudý panoše český, zůstavil svou památku spisem neumělým sice a nechutným, ale ve vypravování dosti věrným, k r. 1419-1443. Neméně upřímnosti, ale mnohem více umělosti a ducha zjevil po něm Bartoš Pražský, písař, ve spisu svém o bouřích r. 1520-1531, uvedením učení Lutherova do země české zplozených; spis ten dosti obšírný a živý vyšel tiskem teprv r. 1851. Též obšírně popsal kancléř Starého města Pražského, Sixt z Ottersdorfu, bouře ony, které tak řečenému krvavému sněmu r. 1547 příčinu daly; jeho spis nemohl ještě tiskem na světlo vydán býti. S ohledem zvláštním na poměry církevní, předčivší za věku tohoto, psali díla svá Bohuslav Bílejovský r. 1537 se strany kališnické; Jan Blahoslav (1571) se strany Jednoty bratří českých; Jan Cochlaeus r. 1546 a Jiří Bartoloměj Pontan r. 1608 se strany římskokatolické; Zachariáš Theobald r. 1609 a nad jiné důkladněji Pavel Skála ze Zhoře (až do r. 1624) se strany následovníků Lutherových. Důkladným a nestranným ukázal se přední onoho věku rodopisec Václav Březan (r. 1609 až 1619), jenže spisů jeho již pohříchu namále pozůstává. Závěrku pak spisovatelů řady této činí známý hrabě Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka, nejvyšší kancléř český (1652), jenž s pomocí několika učených Jesuitů napsal a pozůstavil v patnácti dílech in folio spis přeobšírný o všech příhodách politických i církevních věku onoho, a to na odpor spisu podobnému hraběte Jindřicha Matěje Thurna, který ve vyhnanství složen byv, tam se i ztratil.
V řadě spisovatelů věku tohoto, kteří celé pásmo dějin českých za předmět sobě obrali, jeví se nám přede všemi jinými muž i duchem i uměním i povýšeností stavu svého výtečný: Eneáš Sylvius Piccolomini, jenž r. 1458 co kardinál církve římské sepsav svou "Historia Bohemica", dosedl brzy potom co P i u s II. na stolici papežskou a r. 1464 umřel. Spis jeho vyniká více příjemným slohem nežli důkladnou známostí, aniž pak chce šetřiti nestrannosti; avšak jemu za tu pozornost, kterou na dějiny české vůbec obrátil, vždy děkovati máme. Martin Kuthen (1564) získal sobě svou chudou "Kronikou o založení země české" (r. 1539 tiskem na světlo vydanou) velmi skrovnou zásluhu. A kéž bychom totéž mohli říci i o jeho známém odpůrci a následovníkovi Václavu Hájkovi z Libočan (1558)! Ale celý dějezpyt a dějepis český nezná většího škůdce nad muže tohoto, který dav se do spisování obšírné kroniky české, jal se neslýchanou nestoudností nejen vymýšleti a podrobněličiti podle zdání svého příběhy nebývalé, ale i podkládati jim za prameny spisy rovněž smyšlené a od nikoho, ani od spisovatele samého nevídané. A toto veliké pásmo lží a klamů chytře ukrytých, za kteréž my na místě spisovatelově styděti se musíme, podáno jest národu našemu za pravou kroniku roku 1541 a za takovou přijato i přijímá se, bohužel, od mnohých až podnesl Kalem Hájkovým naprzněny zůstaly potom více méně pohříchu všecky kroniky české, až teprv Dobner obšírným svým komentářem (r. 1761 až 1782) odkryl učenému světu všecku nečistotu pramene toho. Již první po Hájkovi nástupce, Jan Doubravský (Dubravius), biskup olomoucký (1553), dal se jím zavésti a uskrovnil tím ceny spisu svého. Nejmenovaný také spisovatel obšírné kroniky české, která ve Švédsku v rukopisu se chová, postavil se Hájkovi co "pletichán" ještě za jeho živobytí v odpor, neostýchal se přece "pletichy" jeho za pramen užívati a jí následovati. Totéž činili namnoze i Prokop Lupáč (1587) a Daniel Adam z Veleslavína (1599 ve svých dosti pilných historických kalendářích, a Bartoloměj Paprocký z Glogol, polský šlechtic (1617), jenž zvláště v rodopisu českém, moravském i slezském dobyl sobě jména i zásluh trvalých. Konečně připomenouti sluší Pavla Stránského (1657), který ve vyhnanství pokusil se první o líčení netoliko dějin, ale i politického stavu, řádů a obyčejů země české. O pomoci, které dějezpyt nabývá z archivů českých doby této, nepotřebí ani nelze šířiti řeči, anoť samo sebou se rozumí, že čím blíže věku našeho, tím více písemností u všech úřadů vlasti naší se zachovalo; aniž pak věk a síla jednoho smrtelníka stačí k přehlédnutí a úplnému poznání všeho toho. Pole zkoumání zde, po lidsku mluvě, nekonečné jest a vždy zůstane. Za slušné však pokládáme netajiti zvláště výtečnosti archivu třeboňského, jehož bohatství na důležité písemnosti všelikého druhu za květu a převahy domu rožmberského v Čechách (1393 až 1611) vyniká nade všecko, cokoli odjinud vůbec známo jest; za ním co do rozmanitosti a úplnosti zpráv zůstávají pozadu i samé archivy zemské a národ náš celý za pečlivé chování pokladu tohoto zavázán jest jasnému domu knížat Švarcenberských k vděčnosti. Vedle něho vynikají nad jiné, ač již ve mnohem menší míře, zvláště archiv hradecký, někdy pánů z Hradce, nyní hrabat Černínů, pak roudnický pánů z Pernštejna i knížat z Lobkovic. Konečně při Českém museu zakládá se nyní archiv pro celou zemi důležitý, v němž mimo hojné originály skládají se přepisy všech listin pro dějiny české potřebných a kdekoli buďto ve vlasti, nebo v cizině chovaných.
Dějepisci nového věku, od r. 1627 až podnes běžícího, obírali se všichni zpytováním a vypravováním o starších dobách dějin českých; na svůj vlastní věk málokdo, a to vždy jen jako mimochodem se ohlédal. Protož věk tento nemá vlastně ještě posavad historika svého. Pro starší doby nejpilnější zkoumatelé a spisovatelé byli: přede všemi Bohuslav Balbín, jesuita vlastenecky smýšlející, r. 1688 zemřelý, jenž podivuhodnou láskou, pilností, setrvalostí a všestranností po celý věk života svého dějinné památky vlasti naší shledával, pořádal a na světlo vůbec V3'dával; zásluhy jeho by byly věčné, kdyby spolu kritický smysl jím byl vládl, aneb kdyby se aspoň z Hájkových pletich byl uměl vyplésti. Vedle něho pražský sufragán Tomáš Jan Pešina z Čec horo du (1680) a jesuita Jiří Kruger (1671) o dějiny národu svého dbajíce, Balbínovi vyrovnali se více vadami, nežli zásluhami. Jana B e c k o v s k é h o, křižovníka v Praze (1725), Poselkyně starých příběhův českých (v Praze, 1700) jest jen namále poopravený a doplněný Hájek; lepší jest toho spisu druhý díl, který však posavad jen v rukopisu se chová. O jiných kronikářích ceny téměř veskrze chatrné, jací byli na př. B o l e l u c k ý, Červenka, Tanner, Kořínek, S c h l e i n i z, H a m m e r s c h m i d t, Frank, S t ř e d o v s k ý, Berghauer, Z i e g e l b a u e r, Piter a j. v. nebudeme zde slov šířiti, ani také o cizincích jako G o l d a s t, G l a f e y, K ö l e r, L e n f a n t, S c h w a r z a j., kteří nejvíce pro stranické záměry obírali se dějinami našimi. Tím více pozornosti a úcty obrátiti sluší k zásluhám učeného piaristy Gelasia Dobnera (†1790), kterého právě otcem kritiky české nazývati můžeme. Rokem 1762 počal vydávati latinský překlad Hájkovy kroniky s kritickými poznamenáními, ve kterých učeností a důmyslností neobyčejnou, prameny pravé s lichými porovnávaje, učinil konec Hájkování v dějinách našich. Škoda jen, že nesmrtelné dílo jeho v šesti kvartantech není dovedeno déle nežli do r. 1198, an díl sedmý v rukopisu zůstav, téměř již se ztratil. Nemalé zásluhy získal sobě Dobner také počatým r. 1764 vydáváním na světlo neznámých potud pramenů dějin českých, ačkoli, bohužel, vyznati se musí, že neuměl šetřiti potřebné v tom správnosti. Bylť zajisté mistr v kritice vyšší, která v různosloví svědků dobírá se pravdy pomocí zkušenosti o běhu lidských věcí vůbec, v tak řečené kritice nižší, která jen k správnému čtení starých pramenů hledí, nehodil se však pro svou nezběhlost v paleografii téměř ani za učně. V ohledu posledním vynikal po něm slavně známý otec filologie slovanské, Josef Dobrovský (1829) a vedle něho F r a n t. Mart. Pelcl (1801), oba co vydavatelé sbírky "Scriptores rerum Bohemicarum"; oba však co do vyšší kritiky zůstali za Dobnerem pozadu, zvláště Pelcl ve svých jinak velezasloužilých životopisech Karla IV. i krále Václava, syna jeho. Dobrovského též vzácné kritické pokusy mají přece tu hlavní vadu do sebe, že omezujíce se téměř veskrze na obor legend latinských a na staroslovanské i řecké se neohlédajíce, nepostačují k úplnému poznání pravdy. Dobner, Pelcl a Dobrovský bylí a jsou posavad přední dějezpytci čeští nového věku; jména všech ostatních spisovatelů, kteří vedle nich vzdělávali pole dějin českých, mají menší váhu do sebe. Zde buďte jmenováni: Adaukt Voigt (l.p. 1787), Karel Josef z Bienenberka (l.p. 1789), František Pubička († 1807), F r a n t. F a u s t. Procházka (l.p. 1809), J o s e f Mader (l.p. 1814), Bohumír Jan Dlabač († 1820), Ignác Cornova (l.p. 1822) a j. Bývalý jesuita Pubička jal se vypravovati dějiny české úplně a obšírně, ale váživ celý obsah svůj z knih toliko tištěných, a to ne beze strannosti, aniž uměje duchem nahrazovati, co mu scházelo v rozsahu zpytování jeho, pozůstavil po sobě dílo sice mnohomluvné a nezáživné. Mlčeti také můžeme o pouhých přehledech neboli kompendiích historie české, jakých vyšle v našem století hojný počet; mezi nimi práce Woltmannova i Schnellerova duchem nad jiné sice vynikají, ale nejsouce z původních pramenů čerpány, způsobily našim dějinám malý prospěch.
O dnešním stavu dějezpytu a dějepisectví v Čechách vůbec nebudeme se zde šířiti. Věk náš dělí se od předešlých zvláště všeobecným živým přesvědčením, že potřebí především obírati se shledáváním a sbíráním historických pramenů, co se jich ještě ze staré doby zachovalo, ano to, co v té věci od předků až po F. M. Pelcla učiněno, velmi nedostatečné jest a i to po smrti Pelclově ovšem bylo zanedbáno. Dvě okolnosti novému zrozeni dějezpytu v Čechách ukázaly se býti příznivy: založení Českého národního musea r. 1818 co střediště všech úsilí dějezpytných a pozor k dějinám vlasti od pp. stavů království českého r. 1829 a sld. obrácený. Jest naděje, že dobré to símě nezajde již ani v Čechách, ani v družné Moravě, kdežto také pp. stavové o pilnější vzdělávání vlastenecké historie starati se počali a že, jestli ne my, aspoň nedalecí potomkové naši budou se mocí kochati ve všestranné známosti dějin předků svých.

Vytisknout (Ctrl+P) Stáhnout v PDF

Vložené: 23.12.2008

­­­­

Diskuse k úryvku
František Palacký - Dějiny národu českého v Čechách i v Moravě (2)







Mapy webu Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé Důležité informace Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­