Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Moje prvá i poslední myšlenka každého dne patřila stavu mých plánů na útěk. Zatím ještě neprobíhala žádná konkrétní akce, ale snažila jsem se alespoň udržovat všechny potřebné kontakty. Zůstávala jsem v těsném spojení s Helenou na ambasádě, takřka denně jsem volala Amahlovi.
Všechen svůj život, až do těch nejmenších drobností, jsem zaměřovala na svůj velký cíl. Rozhodla jsem se, že teď ze mne musí být ta nejlepší žena a manželka, a to ze tří důvodů. Především musím posilovat iluzi normálnosti a štěstí a kompenzovat tím jakákoli podezření, která by v Moodym mohla případně vzniknout. Za druhé jsem chtěla nějak potěšit Mahtob a zbavit ji pocitu, že jsme tu v zajetí.
"A mohli bychom se zase vrátit do Ameriky, mami?" vyptávala se mě čas od času.
"Teď ještě ne," říkala jsem jí. "Možná že jednou - ale to bude ještě dlouho trvat - si to tatínek rozmyslí a všichni společně se zase vrátíme domů."
Takováhle pohádečka trochu uchlácholila Mahtob, ale ne mě.
Třetí důvod, proč jsem tak usilovala o vytváření "šťastného domova", byla obava , abych se z toho všeho sama nezbláznila. Neměla jsem představu, co všechno může hrozit Mahtob a mně až se konečně o útěk pokusíme. Myslela jsem teď občas na Suzanne a Trish, na to, jak jsem tehdy odmítla jejich požadavek, abych i s Mahtob s nimi okamžitě Moodymu utekla. Udělala jsem tehdy chybu? To se asi nikdy nedozvím. Seberu vůbec někdy dostatek odvahy? Budu umět s Mahtob čelit každé nesnázi až do krajnosti? Neuměla jsem si odpovědět.