Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• Jenom srdce je poslední, posmrtně vydané dílo Bartoše Vlčka
• u kritiků se mu dostalo kladného přijetí
• básník je zde mnohem lyričtější, přesto nalezneme na pozadí milostných veršů i stopy smutku a obav z vlastní zranitelnosti

---

ROMANTICA

Svatební

To křehké tělo dnes
si volí pána.
Až dozní ples,
tvá oběť bude dokonána.

Zpěv krve byla hra
a smíchem zněla:
- Buď vůle tvá,
jen hrda-li tvá duše smělá.

Já žena - muž ty buď
a všecka síla.
A nezabuď,
proč hrdost má se pokořila.

Hleď, tiše v rukou tvých
mé srdce dřímá.-
A na rtech smích,
očima pláčeš zavřenýma.
u posledního verše chybí závorky.

V očekávání

Ty přijdeš, viď...Ó, s touhou jsem tě čekal,
a přec se toho okamžiku lekal,

kdy tiše k nohám šat tvůj s těla spadne
a krutě zplení jej mé srdce hladné.

Bojím se, až nám nejvíc bude svatě,
ten bílý šat že náhle zavolá tě,

zašustí, lidskou promluví k nám řečí.
Promneš si oči, suše vzlykneš v křeči,

smysly ti krutá myšlenka, oh! zmámí,
že my dva tady jsme tak děsně sami!

Sestoupíš s lože čistá jako dítě,
šat sténající teprv obnaží tě,

že ohlédneš se, zachvěješ se studem.
Snad v chvíli tu my oba trpět budem,

snad opravdu pak pokoj ztichne změklý
a nebudem mít, co bychom si řekli -

Však máš-li jednou takto odejíti,
nech naposled mne rozkoší se zpíti,

když do tvých očí zádumčiv bych hleděl.
A pak ten život slavnýc letních neděl

uzavru sponou, již jsem ukul v tichu
ze stříbra tvého posledního smíchu,

posledních slz v ni vetknu drahokamy -
a na ně vrhnu pohledů tvých plamy.

Už proto přijď v svém čistém, bílém šatě.
Bojím se toho - však přec čekám na tě.

Na okraji Mussetovy knihy

Denně Vás potkávám, a jdete zpříma
s očima rozkošnicky přivřenýma -
ó vím, že život radost nese Vám!
Zdaž všimla jste si v hustém lidí davu
toho, jenž plaše zveď hlas ku pozdravu
a kráčel vždycky zamyšlen a sám?

Jak v zapomnění nerozhodnut stanu,
dívám se, dívám, v kterou jdete stranu,
až za Vámi se zavře ulice.
Kol s tichým hřmotem paprsky jdou zlaté.
A na mých rtech svůj úsměv zanecháte,
krásná a neznámá má světice.

Váš hustý vlas mi duši zpitou mámí.¨
A sním: až jednou spolu budem sami,
jak rozpletu jej, tvář v něj zahalím.
Nic neřeknu, jen láskou umíraje
v zavřených očích slasti skryji ráje -
by shořelo, své srdce zapáplím.

O Vaší duši velký sen chci sníti.
Zvon ona bude, já v něm srdcem bíti,
až celá rozchvěje se, zazvučí -
Před světem zmlkne zvon pak zamyšlený.
Však zvuků akkord jemný, nedoznělý
dál slyšet budu v jeho náručí.

Ne marně ve snech marný život trávín.
Však já Vás nikdy, krásná, nezastavím
a ruček Vašich ve svých neskryji.
Snad jednou také pohled svůj mi dáte -
však že to já jsem, nikdy nepoznáte,
jenž pohledem se Vaším opíjí.

Nechci se zranit skutečnosti hrotem.
V mých snech Vy vždycky kdesi nad životem
se ponesete, oblak růžový - -
Já miluji Vás, ač Vás neznám, paní,
mnohý Váš pohled snad mne v duši zraní,
však ret Vám toho nikdy nepoví...

V této básni se básník vyznává z obdivu a vroucí lásky k jisté ženě, jež je však pouze platonická - básník se bojí rozporu mezi snem a skutečností.

Píseň

Mandlové oči v bílé tváři,
bolí mne šerý váš svit.
Mandlové oči v bílé tváři,
chtěl bych mít.

Je lhostejné mi bílé tělo,
nedráždí košile běl.
Je lhostejné mi celé tělo,
oči bych chtěl.

Oči a tvář a rudá ústa:
tvář, to je na pláníc sníh,
a očí dvé a rudá ústa
propasti v nich.

V propasti jedné oheň hoří
a ve dvou uhlíky tlí.
V propasti jedné oheň hoří -
Má srdce sní.

Sní nad dálkami cizích zemí
a hledá jediný kout:
moci, oh! v dálkách cizích zemí
zapomenout.

Vzít meč a štít a na kůň vsednout
závorka štít v barvách té, již mám rád závorka,
jednoho rána na kůň vsednout,
opustit hrad.

A v širém světě léta čítat,
den ze dne láskou víc plát -
A v širém světě léta čítat -
a dokonat.

Jen v náruč sevřít koně hlavu
a pak mu v hruď vnořit zbraň,
pak ještě sevřít jeho hlavu,
políbit v skráň.

A na zem kleknout, v dálku zvolat:
Lásko, já věren ti byl.
A umíraje, ještě zvolat:
Krásně jsem snil.

Mandlové oči v bílé tváři,
bolí mne šerý váš svit.
Mandlové oči v bílé tváři,
nechci vás mít.

Meč zrezavěl a koně není,
dnes láska tělo ti rve -
Meč zrezavěl a koně není
pro touhy tvé.

Mandlové oči nezapláčí,
z úst padá kaskádou smích -
Mandlové oči nezapláčí,
zkazil je hřích.

Láska, jež chce, jež rve, jež volá,
zabila touhu a cit.
Láska, jež chce, jež rve, jež volá,
která chce mít!

Mandlové oči, smutné oči,
nechci vás, nechci vás mít.
Nemohu pro vás, smutné oči,
v daleku mřít.

Sonety Heleně

I

Můj útěk před tebou, to zrada nebyla,
a moje mlčení, to nebyl srdce chlad,
jak dobře víš. Když chvíle odbila,
v níž jako nejprv moh jsem tě mít rád,

když láska zvykem stát se hrozila:
já musel pavučinu zpřetrhat,
v níž naše srdce umdlela opilá
a chtěla spát a chtěla jenom spát...

Samoten sladce trpí každý z nás:
co zkaleno, v ní čistým zas se stává,
zpět první lásku touha probudí.

Pak vrátím se jak ten, jenž kletbu střás
se svého srdce. A jak dřív má hlava
jen mlčky spočine ti na hrudi.

II

V dnu každém celé roky prožívám
a v očích mých je stále tvého těla
svit zlatistý. A nejsem nikdy sám:
na rtech mých právě ústa tvá se chvěla,

pod mými prsty, citliv k sladkým hrám,
zvlnil se bok tvůj a co struna cella
zpívá tvůj hlas, a jako bílý chrám
až k mému srdci ňader stavba smělá

se vzpíná. Žízniv piji z hlubin těch,
v nichž trýzeň rozkoše i omámení
i skrytě číhá mdloba proradná -

Však ztracen v marné touhy závitech
jak v bludišti, vím, že tu konce není,
že sladkost tvého těla nemá dna.

III

Hluk námořnické krčmy ve křik vzrost´
a píseň mužské touhy steskem řvala.
Tvé kráse, paní, i má opilost
zde pohansky, však zbožně hold svůj vzdala,

tvé štíhlé boky neznám chválit dost,
v závrať mne vrhá tvoje noha malá,
tvých kyčlí chválím oblou spanilost,
i tvojí chůzi budiž všecka chvála.

Zlaté je víno před mnou v sklenici
jak tvoje pleť, když na ni slunce svítí
a když můj pohled růže do lící

ti vhání; a ty, na co myslíš, víš.
Nezvedám očí, ale zvedám číš:
to zlaté víno chtěl bych věčně píti!

IV

Nechápeš dobře, co je muže síla
a co boj pro něj vlastně znamená;
že táž moc v něm, jež svět si podrobila,
jej sráží na zem před tvá kolena,

že tatáž ruka, která tvoří díla
vášnivě prudkým vzmachem ramena
a teď ti měkce vlasy pohladila,
může být prací na smrt znavena...

Však zřít ho nemusíš, vždyť ty jsi žena.
Jsi jeho úsměv, který stříbrem zvoní,
a tímto stříbrem bude zaplacena

též jeho práce. Prudce rty tvé voní,
rozvíráš náruč... a hle, na kolenou
modlí se muž: ó zůstaň vždy jen ženou

Sonety Heleně obsahují 4 básně ve formě sonetů, ne úplně čistě milostné, které jsou věnované autorově manželce Heleně. Hned v prvním z nich vysvětluje, proč se jí na čas vzdálil.

Čítanka	-	Jenom srdce
	-	Noční intermezzo (Slavnosti večerní)