Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Prý je důležité, jak k věcem přistupujeme. Panuje názor, že optimistický přístup doopravdy pomáhá. Nic není dobré nebo špatné samo o sobě, důležité je, jak o tom smýšlíme, praví Hamlet. Je to pravda? Existuje moc, která utváří naše konce - nebo ne? Existuje někde daleko za tím vším žvaněním o náhodě a svobodné vůli, v poslední instanci a neoblomně, nějaký nebeský soudce, který nám přiděluje osud na základě přísně logických příčinných souvislostí?

***

Ozvaly se rychlé kroky. Otočil jsem se. Byl to doktor Wetherell v operačním, obličej ještě víc zbrázděný a tvrdší pod kastrólkem operační čepičky, na jedné straně se mu pohupovala maska. Neslyšně se pohyboval po naleštěné ploše žlutohnědé podlahy, ale já ho přece slyšel. Nancy někam zmizela.
"Pane Virdone." Mířil k místu, kde jsem stál. Nedokázal jsem odtrhnout oči od jeho obličeje. Když došel až ke mně, řekl: "Pojďte, na chvilku se posadíme."
"Ne," odpověděl jsem. "Chci stát."
Kývl. "Pane Virdone, mám pro vás špatnou zprávu. Moc špatnou." Snažil jsem se něco říct, ale nedostal jsem ze sebe hlásku. "Nepodařilo se nám zachránit vašeho synáčka."
"...Umřel."
"Horečka letěla pořád výš, nedalo se to zarazit. Všechna nervová soustava byla ochrnutá. Ručím vám za to, že jsme zkusili všechno, co se dalo. Je mi to hrozně líto."
"Ano."
Wetherellův nakrabatěný yankeeovský obličej se rozplynul a hned zas byl jako mávnutím kouzelného proutku jasný do nejmenších podrobností. Uvědomil jsem si, že uvažuju nad tím, od čeho asi má tu jizvu na horním rtu.
"Chvíli se zdálo, že to bude dobré," pokračoval, "a pak horečka zas začala stoupat... Ještě toho tolik nevíme!" Zlehka mi položil ruku na rameno, hned ji stáhl a zahleděl se na parkoviště. "Ale jednou se ten zatracenej virus podaří izolovat, zjistí se, jak se přenáší, vyrobíme sérum - pracuje se na tom dnem i nocí. Mají to na dosah. Vím, že pro vás -"
Nedořekl. V hale se objevila Nancy a běžela k nám. Když uviděla můj obličej, zůstala stát.
"Co je?" zeptala se. "Je mu líp, je -" Oči měla zkamenělé hrůzou, určitě to věděla, snad to bylo v atmosféře místnosti.
"Nan," řekl jsem. "Miláčku... budeš muset být statečná. Moc statečná. Nan, už nemáme Teddyho. Náš Teddy umřel."

Čtenářský deník

-

Poslední kabriolet