ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Burgess Anthony (*25.02.1917 - †25.11.1993)

­­­­

Mechanický pomeranč

- úryvek
- přeložil Ladislav Šenkyřík

ČÁST PRVNÍ:

6

Hned za Vévodou města New Yorku směrem na východ začínaly kancelářský budovy, a dál tam byla ouldaná pobořená knihovna, a ještě dál už začínal bolšáckej komplex činžáků, kterýmu se říkalo Victoria, asi podle nějakýho vítězství, a pak ste přišli k takovejm typickejm ouldanejm barákům, a tam se tomu říkalo Starý Město. Byly tady některý starodávný fakt chorošný houmy, bratři moji, ve kterejch bydleli ouldaný píply, vyzáblý starý jakoby štěkající důstojníci se špacírkama a starý vdovský kartáče a hluchý ouldaný lejdýz s kočkama, který za celej lajf, bratři moji, se nedotkly jedinýho hjumaníka. A byla pravda, že tam měly ouldaný buči, za který by se na turistickým trhu dal pořídit slušnej katr - jako obrazy a šperky a jiný ouldaný podobný físíz z dob, kdy ještě nebyl plastik. Takže sme se pěkně potichu připlížili k tomu houmu, kterýmu se říkalo Fara, a na železnejch sloupcích před ním byly dvě kulatý světla, jako by z každý strany hlídaly vchod, a v jednom z pokojů v přízemí bylo jakoby takový slabý světlo, a my sme z nádhernýho přítmí ulice skrz okno pozorovali, o co uvnitř guljá.
A tam ta ouldaná kartáč s úplně šedivým hárem a strašně vrásčitým fejsem nalejvala právě starý dobrý mlíko z láhve do talířů a ty talíře pak dávala na podlahu, takže se dalo předpokládat, že tam je spousta umňoukanejch ketků a ketek, který se jí pletou pod nohama. A jednu nebo dvě sme zlukovali, obrovský skotyny, který vyskočily na stůl a doširoka otevřenejma lipsama předváděly mňau mňau mňau. A my lukovali, jak ta stará babooshka k nim mluví a tolkuje se svejma miláčkama, jako by je hubovala. V pokoji ste lukovali viset na stěnách spoustu starejch obrazů a ouldaný vymyšlený hodiny a nějaký takový vázy a serepetičky, který vypadaly ouldaně a ikspenzivně. Jiřík zašeptal: "Za to dostaneme fakt chorošný many, bratři. Anglickej Will je fakt klasa." Pítrs řekl: "Jak dovnitř?" To teď bylo na mně, abych kvikle něco řekl, dřív, než nám to začne povídat Jiřík. "Jako první buč," zašeptal sem, "zkusíme obvyklou cestu předkem. Já půjdu a pěkně zdvořile řeknu, že jednomu mýmu frendíkovi se na ulici udělalo tak nějak nevolno. Jiřík bude připravenej, až otevře. Pak požádáme o vodu nebo o zatelefonování pro doktora. Pak už to půjde dovnitř lehce." Jiřík pravil:
"Možná neotevře." Já řekl:
"Zkusíme to, jo?" A on jenom pokrčil plečama a našpulil lipsy jako žába. Tak sem řekl Pítrsovi a starýmu dobrýmu Tupounovi: "Vy dva, frendíci, si stoupnete po stranách dveří. Jo?" Přikývli v šeru jo jo jo. "Tak," obrátil sem se na Jiříka a zamířil si to rovnou k domovním dveřím. Byl tam zvonek, zmáčknut sem ho a v hale uvnitř se ozvalo crrrr crrrr. Následovalo jako by vyčkávavý ticho, jako by ta kartáč se svejma ketkama hírovaly všema ušima, co se bude po tom crrrr crrrr dít. Takže sem zmáčknul ten starej dobrej bel bitkově naléhavějc. Pak sem se sehnul ke škvíře na poštu a zavolal prosebným vojsem: "Pomozte mi, madam, prosím. Mému příteli se udělalo na ulici zle. Dovolte mi zavolat lékaře, prosím vás." Pak sem zlukoval, že se v hale rozsvítilo světlo a zhíroval sem, jak k hlavním dveřím pleskají babooshkyny fútky v pleskacích bačkorách. Nevím, proč mě napadlo, že pod paží má v každý ruce velkou tlustou kočku. Pak zaskrímovala takovým překvapivě hlubokým vojsem:
"Jděte pryč! Jděte pryč, nebo budu střílet!" Jiřík to uslyšel a málem se rozchechtákoval. Řekl sem s trpící naléhavostí ve vojsu:
"Ach, madam, prosím vás. Můj přítel je vážně nemocný." "Jděte pryč," vykřikla. "Já vám na ty vaše sprostý triky nenaletím. Otevřu a budu kupovat věci, o který nestojím. Jděte pryč, povídám vám." To teda byla fakt nádherná nevinnost sama. "Jděte pryč," opakovala znova, "nebo na vás vypustím svoje kočky." Asi byla bitkově lunatická z toho, jak celej lajf strávila odinočky. Podíval sem se nahoru a zlukoval, že nad domovníma dveřma je vysunovací okýnko a že bude daleko kviklejší se jen pěkně po plečách dostat dovnitř tímhle způsobem. Jinak by ten náš spor pokračoval celou dlouhou najtku. Takže sem pravil:
"Dobře dobře, madam. Když mi nepomůžete vy, musím svýho trpícího přítele vzít jinam." A mrknul sem na svý frendíky, aby se potichu zdekovali, jenom já sem ještě zakřičel: "Dobře dobře, starý příteli, určitě někde potkáme nějakého dobrého Samaritána. Tu starou dámu snad ani nemůžeme za tu její nedůvěřivost obviňovat, když se dneska nocí potuluje tolik darebáků a chuligánů." Pak sme ve tmě chvíli počkali a já zašeptal: "Tak. Teď se vrátíme ke dveřím. Já si stoupnu Tupounovi na pleča. Otevřu to okýnko a vlezu dovnitř, frendíci. Pak zavřu tý starý ptice zobák a otevřu vám. Žádnej problém." Neboť sem tak trochu předváděl, kdo je tady šéfem a kdo má nápady. "Hele," pokračoval sem, "nad dveřma je pro mě fakt chorošnej kus balvanu, tam se krásně opřu fútkama." Moji frendíci to všechno lukovali a myslel sem si, že to i obdivujou, a v přítmí horlivě přikyvovali Jo jo jo a Tak tak tak.

***

7

Dovlekli mě do jasně osvětlený, bělostný kantory, ve který převládal silnej smel složenej jakoby ze zvratků, záchodů, pivních lipsů a desinfekce, což všechno přicházelo z nedalekejch zamřížovanejch místeček. Bylo slyšet, jak plenící ve svejch celách nadávají a zpívají, a zdálo se mi, že híruju, jak jeden řve:

A já se vrátím ke své milé, ke své milé,
když ty, má milá, už o mě nestojíš.

Ale pak se ozvaly vojsy milicjantů, aby drželi huby, a dalo se hírovat i džvenk, jako by někoho fakt chorošně tolčokovali a ten pak křičel úúúúúú, a vypadalo to jako vojs opilý ouldaný pticy, ne mužskýho. Se mnou byli v kantoře čtyři milicjanti, všichni pěkně nahlas drinkali tý, na stole měli obrovskou konvici a všichni usrkávali a říhali nad hnusnejma bolšáckejma hrnkama. Mně nic nenabídli. Jediný, co mně dali, bratři moji, bylo posraný ouldaný zrcátko, abych se na sebe podíval, a skutečně: už to nebyl váš fešáckej mladej Vypravěč, ale skutečnej horibl pohled, lipsy sem měl napuchlý a ajka celý rudý, i nos sem měl jakoby rozpláclej. Všichni se tomu chorošně rozláfali, když zlukovali, jak sem z toho vyděšenej, a jeden z nich povídá: "Láska je jak noční můra." A pak nějakej vrchní milicjant s hvězdama na plečách, aby ukázal, že je nej nej nej, na mě luknul a řekl: "Hm." A pak začali. Řekl sem:
"Nepovím jedinej verd, dokud tady nebude můj právní zástupce. Já znám zákony, vy hajzli." Tomu se samozřejmě pěkně od plic gromkově zaláfali a ten hvězdnej vrchní milicjant pravil:
"Príma prím, chlapci, začneme tím, že mu ukážeme, jak dobře známe zákony i my, ale taky, že znát zákony není všechno." Měl takovej džentlmenskej vojs a mluvil strašně unaveným způsobem, a pak kývl s takovým frendíkovským úsměvem na jednoho obrovskýho tlustýho hajzla. Ten velkej tlustej hajzl si sundal svou tuniku a mohli ste lukovat, že je to pěkně ouldanej tlouštík, a ten ke mně ne moc kvikle přistoupil a já mohl smelovat, když otevřel svý lipsy v unaveným poťouchlým úšklebku, z jeho dechu mlíkovatý tý, který před chvilkou drinkal. Na roža taky nebyl moc dobře oholenej a v podpaží měl na košili stružky zaschlýho potu, a když přišel úplně blízko, byl z něj cítit smel jakoby ušního mazu. Pak vymrštil svou smradlavou zarudlou hendku a já ji dostal přímo na břicho, což nebylo fér, a všichni milicjanti se rozláfali, až jim gullivery poskakovaly, jenom kromě toho vrchního, kterej měl pořád ten svůj unavenej a jakoby znuděnej úšklebek. Musel sem se opřít o tu bělostnou stěnu, takže sem měl dresy celý bílý, a snažil se popadnout v tý strašný bolesti dech, a pak se mi zachtělo vyblít ten rozvařenej koláč, kterej sem měl na začátku večera. Takovou buč, abych se jim tam vyblil na podlahu, sem nemohl připustit, takže sem to zadržel. Pak sem uviděl, jak se ten tlustej bijec obrací na svý milicjantský frendíky, aby se fakt chorošně zaláfal nad tím, co provedl, takže sem zvednul svou pravou fútku a než mohli ostatní na něho skrímnout, aby dával backa, nakopnut sem ho nádherně do holeně. Skrímoval jako pominutej a poskakoval kolem dokola.
Po tomhle ale přišel jejich čas a házeli si se mnou od jednoho k druhýmu jako nějakým strašně těžkým krvavým balónem, bratři moji, pěstí mi zasazovali rány na járble a na lipsy a na břicho a rozdávali kopance, a potom sem nakonec musel zvracet na podlahu a jako nějakej úplně lunatickej hjumaník sem dokonce breptal: "Promiňte, bratři, vůbec to ode mě nebylo správný. Promiňte, promiňte, promiňte." Oni mi ale podali ouldanej kus pejprů a donutili mě to utřít a potom i posypat pilinama. A potom mi řekli, skoro jako starý dobrý frendíci, že se mám posadit a že si spolu potichu potolkáme. A pak se přišel luknout P. R. Deltoid, protože měl kancelář v tý samý budově, vypadal unaveně a gražně, a řekl: "Takže už k tomu došlo, Saško, ano? Přesně tak, jak sem si myslel. Bože bože bože, ano." Pak se obrátil na milicjanty se slovy: "Dobrej večír, inspektore. Dobrej večír, seržante. Dobrej večír, dobrej večír vám všem. Tak tohle je pro mě už konec, ano. Bože bože, ten kluk vypadá fakt zmateně, že ano? Jen se podívejte, jak vypadá."
"Násilí plodí násilí," řekl ten vrchní milicjant velice svatouškovským vojsem. "Odporoval svým zákonným pronásledovatelům." "Opravdovej, skutečnej konec, ano ano," opakoval P. R. Deltoid.
Podíval se na mě velice chladnýma ajkama, jako by se ze mě stala nepotřebná věc a jako bych už nebyl krvácející a velice unavenej a zbitej hjumaník. "Předpokládám, že zítra budu muset k soudu."
"Já to neudělal, bratře pane," řekl sem, slzy bitkově na krajíčku. "Přimluvte se za mě, pane, protože já nejsem tak špatnej. Jsem oběť zrady těch druhejch, pane."
"Zpívá jak čečetka," řekl vrchní rož pohrdavě. "Krásně to z něho leze, fakt nádherně."
"Já budu mluvit," řekl chladně P. R. Deltoid. "Zítra tam budu taky, nemějte starost."
"Jestli mu chcete ubalit jednu mezi žebra, pane vrchní milicjant, tak se před náma nežinýrujte. Přidržíme vám ho. Musí to být pro vás další veliký zklamání."

***

Vytisknout (Ctrl+P) Stáhnout v PDF

Vložené: 08.10.2009

   
­­­­

Související odkazy

­­­­

Diskuse k úryvku
Anthony Burgess - Mechanický pomeranč







Mapy webu Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé Důležité informace Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­