ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Sapkowski Andrzej (*21.06.1948)

­­­­

Paní jezera (Zaklínač)

  • úryvek

Kapitola první

Jezero bylo začarované. O tom nemohlo být pochyb.
Za prvé: leželo přímo v ústí zakleté doliny Cwm Pwcca, tajuplného údolí ustavičně zahaleného mlhou a proslulého kouzelnými vlastnostmi a jevy.
Za druhé: Stačilo se podívat.
Vodní hladina byla sytě a nezkalitelně modrá jako leštěný safír a hladká jako zrcadlo. Zdálo se, že odrážející se v ní štíty masívu Y Wyddfa byly krásnější a skutečnější než ty, jenž se tyčily nad jezerem. Od vody vanul osvěžující chlad a důstojné ticho nerušilo nic, ani zašplouchání ryby, ani křik ptáka.
Ten pohled zapůsobil na rytíře hlubokým dojmem. Místo aby pokračoval v cestě po svahu hory, obrátil koně k jezeru. Jako kdyby jej magneticky přitahovalo kouzlo dřímající tam dole, na dně, v hloubi vod. Kůň obezřetně našlapoval mezi skalisky, dávaje nespokojeným supěním najevo, že rovněž on cítí magickou auru toho místa.
Na břehu rytíř sesedl. Uchopil hřebce za uzdu a vedl ho až tam, kde drobné vlnky zanikaly mezi barevnými oblázky.
Brnění zachřestilo, když poklekl. Vyplašil potěr, jako jehličky drobné a bystré rybičky. Nabral vodu do dlaní a pil. Opatrně a zvolna, protože ze studené vody tuhly rty a jazyk, bolely zuby.
Když si nabral podruhé, po hladině jezera k němu dolehl nějaký zvuk. Zvedl hlavu. Kůň zafrkal, jako kdyby chtěl potvrdit, že i on to slyšel.
Rytíř nastražil uši. Ne, to nebyl přelud. Slyšel zpěv. Zpívala žena. Anebo spíše dívka.
Jako všichni rytíři byl vychován písněmi bardů a rytířskými příběhy. V nich bylo dívčí zpívání nebo volání v devíti případech z deseti pouze vábničkou. Rytíř, jenž je následoval, zákonitě upadl do léčky. Nezřídka smrtelné.
Avšak zvědavost zvítězila. Rytíř měl všeho všudy teprve devatenáct let. Byl velmi odvážný a tuze nerozvážný. Proslul tím prvním, znám byl
tím druhým.
Ujistil se, zda jde meč dobře ven z pochvy, nasedl na koně a rozjel se po pláži směrem, odkud přicházel zpěv. Nemusel jet daleko.
Na břehu ležely bludné balvany, tmavé, hlazené, jako hračky nějakého obra nedbale sem pohozené po skončené zábavě. Některé z nich ležely v hloubce a černaly se v průzračné vodě. Některé vyčnívaly nad hladinu jako hřbety spících leviathanů. Nejvíce jich však leželo na břehu, napříč pláží k lesu. Zpola zapadlé do písku, nechávaly prostor dohadům o své celkové velikosti.
Zpěv, jenž rytíř slyšel, zněl právě zpoza těch balvanů.
Zpívající dívka zůstávala neviditelná. Seskočil na zem a vedl koně blíže. Držel zvíře za ohlávku a za nozdry, aby náhodou nezaržálo anebo nezafrkalo.
Dívčin oděv ležel na jednom z balvanů na mělčině, nahoře plochém jako kamenný stůl. Nahá dívka stála po pás ve vodě a s cákáním se myla. Rytíř naslouchal jejímu zpěvu, leč slovům nerozuměl.
Nebylo divu.
Vsadil by vlastní hlavu, že koupající se dívka nebyla člověkem z masa a kostí. Svědčilo o tom štíhlé tělo, neobyčejná barva vlasů, hlas. Byl si jist, že kdyby se otočila, uviděl byl veliké oči mandlového tvaru a kdyby odhrnula popelavé vlasy z uší, spatřil by do špičky vybíhající ušní boltce. Byla to obyvatelka Faerie. Víla. Jedna z T ylwyth Têg. Jedna z bytostí,
které Piktové a Irové zvou Daoine Sidhe a kterým Sasové říkají elfové.
Dívka se na chvilku odmlčela, ponořila se do vody, zafuněla, zaprskala a docela obyčejně zaklela. To rytíře nicméně nezmýlilo. Víly, jak známo, dovedou klít lidskou řečí. Některé prý sprostěji než lecjaký pacholek. A zhusta bývá kletba úvodem k nějakému zlomyslnému kousku, které víly s oblibou provádějí smrtelníkům - například zvětšit někomu nos na velikost salátové okurky anebo naopak zmenšit někomu jinému mužství na velikost hrášku.
Rytíře nelákala ani první, ani druhá možnost, a tak se pokusil nenápadně vytratit. Prozradil ho kůň. Ne jeho vlastní hřebec, kterého držel za nozdry, takže byl tichý a klidný, nýbrž kůň patřící víle. Vraná klisna, které si mezi tmavými balvany ani nevšiml, hrábla kopytem do štěrku a zařehtala na uvítanou. Rytířův oř pohodil hlavou a zdvořile odpověděl, až se přes jezero vrátila ozvěna.
Víla vyskočila z vody a na letmý okamžik se rytíři ukázala v celé své obnažené kráse. Vrhla se ke skalisku, na němž leželo její šatstvo. Avšak místo aby sebrala nějaký hadřík a alespoň skrovně se zahalila, popadla víla meč, se zasyčením jej tasila z pochvy a nadpodiv obratně s ním zatočila ve vzduchu. Vše trvalo jenom kratičkou chvilku, než si víla klekla anebo dřepla zpět do vody. Ponořila se až po nos a nad hladinou ponechala jen napjatou paži se zbraní.
Rytíř se vzpamatoval z ohromení, pustil uzdu a poklekl na koleno do vlhkého písku. Okamžitě pochopil, koho má před sebou.
"Buď pozdravena, ó Paní jezera," vydechl a vztáhl ruce, "je to pro mne čest, nesmírná pocta... Tvůj meč přijímám."
"Kdyby ses radši zvedl a otočil," vystrčila víla ústa nad vodu. "A přestal okounět. A nechal mě obléknout."
Poslechl.
Slyšel, jak se šploucháním vychází z vody, jak šustí oblečením a polohlasně láteří, navlékajíc je na mokrou kůži. Zatím si prohlížel její kobylku s černě se lesknoucí srstí, očividně ušlechtilé krve a rychlou jako vítr. Byl to bezpochyby čarovný kůň, jistě obyvatel Faerie stejně jako jeho paní.
"Už se můžeš otočit."
"Paní jezera..."
"A představit."
"Jsem Galahad z Caer Benic, rytíř krále Artuše, pána hradu Camelotu, vládce Letního království, jakož i Dumnonie, Dyfheintu, Powysu, Dyfedu..."
"A co Temerie?" přerušila ho. "Redanie, Rivie, Aedirn? Nilfgaard? Říkají ti něco ty názvy?"
"Ne, jaktěživ jsem je neslyšel."
Pokrčila rameny. Kromě meče držela v ruce ještě boty a košili, vypranou a vyždímanou.
"To jsem si mohla myslet. A jaký je dneska den?"
"Dnes bude," odvětil překvapeně, "druhý úplněk po Beltine... Paní..."
"Ciri," doplnila bezděčně a zahýbala rameny, aby lépe uložila oděv na usychající pokožce. Mluvila se zvláštním přízvukem. Oči měla zelené, ohromné...
Shrnula mokré vlasy dozadu a rytíř mimoděk vydechl. Ne proto, že její ucho bylo docela obyčejné, lidské, ale proto, že na její tváři spatřil ošklivý šrám. Někdo ji poranil. Ale cožpak je možno zranit vílu.
Neunikl jí jeho úžas, přimhouřila oči, svraštila brvy.
"Jizva, no," řekla se svým nenapodobitelným přízvukem. "Proč ses tak vylekal? Je to tak neobvyklá věc pro rytíře? Anebo tak ohyzdná?"
Zvolna, oběma rukama sňal kroužkovou kápi a prsty si pročísl vlasy.
"Pro rytíře není jizva vskutku ničím neobyčejným," odvětil s mladickou pýchou, když odhalil vlastní, sotva zahojené zranění, táhnoucí se od skráně na sanicí. "A hyzdí pouze šrámy na cti. Jsem Galahad, syn Lancelota z Jezera a Elaine, dcery krále Pellesa, vladaře na Caer Benic. Zde tuto ránu mi zasadil Breunis Nelítostný, podlý únosce panen, než jsem jej porazil v čestném boji. Vpravdě jsem připraven převzít z tvých rukou meč, ó Paní jezera..."
"Cože?"
"Meč. Vezmu si ho."
"Je můj. Nikdo se ho nesmí ani dotknout."
"Ale..."
"Ale co?"
"Paní jezera vždycky... Vypluje z jezerních vod a daruje šlechetnému rytíři meč. Tak jsem to slyšel."
Nějaký čas mlčela.
"Rozumím," řekla nakonec. "Inu, jiný kraj, jiný mrav. Lituji, Galahade, ale tentokrát jsi nepotkal paní, o které jsi slyšel. Já nic nerozdávám. A nic si nenechám vzít. Aby bylo jasno."
"Vždyť přece," troufl si namítnout, "přicházíš z Faerie, paní. Mám pravdu?"
"Přicházím," odpověděla po chvíli, během níž její zelené oči jakoby bloudily hlubinami času a prostoru. "Přicházím z Rivie, z města stejného jména. Z jezera Loc Eskalott. Připlula jsem lodí. Byla mlha. Neviděla jsem břehy. Slyšela jsem jen ržání Kelpie... Mojí kobylky, která běžela za mnou."
Rozprostřela mokrou košili na balvanu. Rytíř opět vydechl. Košile byla vypraná, ale nepříliš důkladně. Zůstaly na ní skvrny od krve.
"Přinesl mne sem říční proud," pokračovala dívka, nevidíc anebo předstírajíc, že nevidí, čeho si všiml. "Proud řeky, kouzlo jednorožce... Jak se jmenuje tohle jezero?"
"Nevím," přiznal. "V G wyneddu je mnoho jezer..."
"V G wyneddu?"
"Ovšem. Tamty hory jsou Y Wyddfa. Necháš-li je po levici a vydáš-li se přes lesy, za dva dny dorazíš k Dinas Dinlleu a poté k Caer Dathal. Řeka... Nejbližší řeka je..."
"To není důležité, kde je nejbližší řeka. Nemáš náhodou něco k snědku, Galahade. Umírám hlady."
"Co na mě tak civíš? Bojíš se, že zmizím? Že ufrnknu do nebes i s tvým krajícem a klobásou? Neměj obavy. V mém světě jsem se dost navyváděla a zamíchala osudy, a tak bych se tam neměla nějakou dobu ukazovat. Zatím zůstanu ve tvém. Ve světě, kde jsem v noci na nebi marně hledala Draka anebo Sedm koz. Kde je právě druhý úplněk po Belleteynu. A kde se Belleteynu říká Beltine. Ptala jsem se, co na mě tak civíš?"
"Nevěděl jsem, že víly jedí."
"Víly, elfky, čarodějky. Všechny jedí. Pijí. A tak dále."
"Jak to myslíš?"
"Na tom nezáleží."
Čím déle si ji prohlížel, tím více ztrácela kouzelnou auru a stávala se lidštější a obyčejnější - takřka všední. Věděl ale, že taková není, nemůže být. Obyčejné, všední děvče by nepotkal samotné na úpatí Y Wyddfa, na okraji Cwm Pwcca, kterak se koupe nahé v horském plese a pere v něm zakrvácenou košili. Ať už ta dívka vypadala jakkoliv, nemohla být pozemskou bytostí. Přesto si však již klidně a bez nábožné úcty prohlížel její popelavé vlasy, ve kterých nyní, když usychaly, s údivem rozeznával pramínky stříbřitých šedin. Její štíhlé ruce, drobný nos a bledé rty, její mužský oděv zvláštního střihu z hustě tkané, a přesto velmi jemné látky. Její meč, sice neobvyklé konstrukce a ornamentu, ale v žádném případě nevypadající, že by byl nošen jen jako ozdoba. A její bosé nohy olepené pískem.
"Pro pořádek," promluvila, otírajíc si chodidlo o lýtko. "Nejsem víla ani elfka. A čarodějka jsem, po pravdě řečeno, dost zvláštní... Hm, spíše vůbec nejsem."
"To mě opravdu mrzí."
"Co tě na tom mrzí?"
"Povídá se..." začervenal se a zajíkl. "Povídá se, že když víla potká osamělého mládence, odvede jej s sebou do Elflandu a tam... Pod lískovým keřem, na koberci z mechu... Spolu..."
"Chápu," pohlédla na něj rychle a ukousla si pořádný kus uzené klobásy.

***

Vytisknout (Ctrl+P) Stáhnout v PDF

Vložené: 24.09.2009

   
­­­­

Diskuse k úryvku
Andrzej Sapkowski - Paní jezera (Zaklínač)







Mapy webu Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé Důležité informace Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­