Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Tak jsme strávily dopoledne: seděly jsme na troskách domu, otupělé a neschopné na něco myslit. Byly jsme tak ohlušené, takovým užaslým a bolestným způsobem, že už jsme neměly ani sílu odpovídat všem těm vojákům a venkovanům, kteří nás oslovovali, jak chodili kolem. Vzpomínám si, jak jeden americký voják zahlédl Rosettu sedět nehybně a otupěle na kamení, zastavil se a promluvil na ni. Neodpovídala a nedívala se na něho: napřed na ni mluvil anglicky, pak italsky, nakonec vytáhl z kapsy cigaretu, strčil ji Rosettě do pusy a odešel. A Rosetta seděla, jak byla, obličej zamazaný černým zaschlým bahnem a s cigaretou v puse, visela jí ze rtu, že by to bylo bývalo dokonce směšné - kdyby to nebylo tak smutné. Pak přišlo poledne, a to jsem s největším vypětím rozhodla, že musíme něco dělat, aspoň sehnat něco k jídlu, jíst jsme přece musily. Řekla jsem Rosettě, že se vrátíme do Fondi a vyhledáme toho amerického důstojníka, který mluvil po neapolsku, a zdálo se, že je nám nakloněný. Pomaloučku, s nechutí jsme šly, a tak jsme se vrátily do města. Tam byl obvyklý jarmark - hromady omítky, jámy s vodou, náklaďáky a obrněná auta, a na rozcestí američtí policisté ukazovali rukama, aby usměrnili ten netečný a bezmocný dav. Dorazily jsme na náměstí a já šla k radnici, byl tam jako den předtím obvyklý hlučící dav a obvyklé rozdělování potravin. Tentokrát byl ale větší pořádek: policisté dav rozdělili do tří front, každá končila u jednoho Američana - ti stáli za pultem a na něm byly narovnané konzervy. Vedle každého Američana byl jeden Ital s bílou páskou na ruce, lidé od obce, měli za úkol pomáhat při rozdílení. Mezi ostatními jsem za pultem zahlédla amerického důstojníka, kterého jsem hledala, a řekla jsem Rosettě, že se postavíme do fronty, která končí u něho - tak s ním budeme moci mluvit. Čekaly jsme hezkou chvíli ve frontě se všemi těmi chudáky, až přišla konečně řada na nás. Důstojník nás poznal a usmál se na nás všemi těmi osluňujícími zuby: "Jak se máte - ještě jste neodjely do Říma?"
Ukázala jsem na svoje a Rosettiny šaty a řekla jsem: "Podívej se, jak jsme zřízené."
Podíval se na nás a hned pochopil: "Bombardování dneska v noci?"
"Tak, a nemáme už nic. Bomby zbouraly baráček, kde jsme bydlily, a kufry nám zůstaly pod troskami i s těmi konzervami, co jsi nám dal."
Teď už se neusmíval. Hlavně Rosetta se svým něžným obličejem, celým umazaným od zaschlého bahna, brala chuť k smíchu. "Potraviny vám mohu dát jako včera," řekl, "a taky něco na sebe. Ale víc bohužel nemohu udělat."
"Umožni nám návrat do Říma," řekla jsem, "tam máme byt a věci a všecko."
Ale on odpověděl jako předešlý den: "Do Říma jsme se ještě nedostali my, jak by ses tam mohla dostat ty?"

Čtenářský deník	-	Horalka
	-	Pohrdání
	-	Římanka, Římanka (2), Římanka (3)

Čítanka	-	Horalka
	-	Já a on
	-	Římanka