Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Další zvíře, které nám zpočátku dělalo určité potíže, byla malabarská veverka Millicent, ratufa obrovská. Malabarky jsou mezi veverkami největší a pocházejí z Indie. Jsou asi pětašedesát centimetrů dlouhé, mají robustní tělo a dlouhý velice huňatý ocas. Na bříšku jsou šafránově žluté, na zádech sytě mahagonově červené a mají hodně velké štětičky na uších, takže vypadají, jako by měly na hlavě dvě černé štětky na holení. Jako všechny veverky jsou nesmírně čilé, rychle se pohybují a jsou zvídavé, ale na rozdíl od většiny ostatních nemají tu nervózní potřebu ohryzávat všechno s čím přijdou do styku.
Millicent byla pochopitelně výjimka. Žila v přesvědčení, že příroda ji obdařila dvěma velikými jasně oranžovými zuby jen proto, aby jimi mohla zdemolovat každou klec, do které ji zavřeli. Nedělala to z touhy po svobodě, protože když prokousala velkou díru v jedné stěně klece, odešla na druhou stranu a začala znova. Opravy klecí nás přišly na pěkné peníze, ale pak jsme jí dali klec zevnitř speciálně oplechovat, a to jí v další podobné činnosti zabránilo. Jelikož jsme však měli pocit, že by jí tahle pracovní terapie mohla chybět, dávali jsme jí mohutné špalky dřeva, jimiž se prohryzávala jako cirkulárka.
Zpočátku se chovala všelijak, jen ne přítulně, a pokud byl člověk takový blázen a dal jí k tomu příležitost, neváhala zahryznout se mu do prstu. Žádné úplatky z naší strany včetně pochoutek jako houby nebo žaludy ji nepřiměly chovat se přívětivěji, a tak jsme si už začínali myslet, že to je prostě jedno z těch zvířat, jež nikdy nezkrotnou. Ale pak se stala zvláštní věc: jednoho dne jsme ji našli ležet zkroucenou na podlaze klece. Na žádnou obvyklou nemoc to nevypadalo a bylo dost těžké určit, co jí vlastně je. Zjistím-li, že nějaké zvíře trpí podobnou záhadnou chorobou, udělám dvě věci: dám mu antibiotika a držím ho hezky v teple. Millicent tedy dostala injekci a byla přestěhována do pavilónu plazů, protože jedině tam se topí i v létě.
Za pár dní se začala uspokojivě zotavovat, ale pořád byla malátná. Pozoruhodná však byla změna v její povaze. Ačkoliv se předtím vůči lidem chovala velice nepřátelsky, teď se do nás najednou zamilovala tak, že to bylo až trapné. Stačilo jen otevřít jí dvířka klece a vběhla vám do náruče, jemně vám ožužlávala prsty, dychtivě vám pokukovala do obličeje a dlouhé vousky se jí láskyplně chvěly. Nejraději polehávala člověku na paži jako na nějaké větvi, a kdybyste ji nechali, byla by schopná v téhle poloze dřímat celé hodiny. Protože se polepšila, měla teď dovoleno vylézt každé ráno z klece a potloukat se po pavilónu plazů. Brzy zjistila, že želví terárium nabízí každé řádné malabarské veverce všechno, co si jen lze přát: byl tam infrazářič, který vyzařoval příjemné teplo, byly tu hřbety želv obrovských, přímo ideální bidýlko, a byla tu i hojnost ovoce a zeleniny. A tak se želvy líně procházely teráriem s Millicent na zádech jako na bidýlku. Občas, když některá z nich našla šťavnatý kousek ovoce a užuž natahovala krk, že ho schlamstne, Millicent seskočila z krunýře, vyfoukla jí ho před nosem a vyskočila si nahoru dřív, než želvě vůbec došlo, co se děje. Když se zotavila a nastal čas, aby se vrátila do pavilónu drobných savců, myslím, že si želvy oddechly, protože nejenže je nebavilo tahat na hřbetě kromě těžkého krunýře i Millicent, ale z těch věčně mizejících pochoutek začínaly už být nervózní.

Čtenářský deník	-	Filé z platýse
	-	O mé rodině a jiné zvířeně, O mé rodině a jiné zvířeně (2), O mé rodině a jiné zvířeně (3)
	-	Opilý prales
	-	ZOO v kufru