Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Edmund Josef von Horváth, známý jako Ödön von Horváth, se narodil 9. prosince 1901 ve Fiume (dnes Rijeka) a tragicky zemřel 1. června 1938 v Paříži. Dožil se tedy necelých 37 let. Byl to velmi známý rakousko-maďarský spisovatel 20. století. Stal se slavným především za svá díla Povídky z vídeňského lesa (1931, Geschichten aus dem Wiener Wald), Víra, láska, naděje (1932, Glaube, Liebe, Hoffnung), Kazimír a Karolína (1932, Kasimir und Karoline), Mládež bez Boha (1937, Jugend ohne Gott) a Dítě naší doby (1938, Ein Kind unserer Zeit).

Ödön von Horváth se narodil v Rijece v Chorvatsku jako první syn diplomata Dr. Ödön Josef von Horvátha a Marie Lulu Herminy. Jeho otec pocházel ze Slavonie a patřil k nižší šlechtě, což se vyznačuje písmenem "h" na konci příjmení. Matka byla z maďarsko-německé rodiny vojenského lékaře.

Roku 1902 se celá rodina přestěhovala do Bělehradu a v roce 1908 do Budapešti, kde se Ödön učil doma v maďarštině. Roku 1909 byl jeho otec přeložen do Mnichova. Ödön zpočátku zůstal v Budapešti a navštěvoval zde arcibiskupský internát Rákóczianum. O čtyři roky později, tedy v roce 1913, se konečně přestěhoval ke svým rodičům do Německa a naučil se německy. Po dlouhém stěhování se nakonec usadili ve Vídni. V roce 1919 v soukromém gymnáziu složil maturitu a zapsal se na Mnichovskou univerzitu.

Roku 1920 začal Horváth psát. Od roku 1923 žil především v Berlíně a Salzburgu a věnoval se intenzivně psaní, avšak zničil spoustu textů z tohoto období. Ödön nevstoupil do žádné strany, ale sympatizoval s levicí. Ve svých dílech značně varuje před fašizmem. Následně nato roku 1929 vystoupil z katolické církve. Horváthova sláva dosáhla vrcholu roku 1931, když mu byl udělen tzv. Kleist-Preis (německá literární cena) a Povídky z vídeňského lesa měly svoji premiéru v divadle. Když SA vtrhla do domu jeho rodičů v Murnau, konečně se rozhodl přiklonit k nacionálnímu socializmu a stal se členem Unie národních spisovatelů.

Horváthovy hry se přestaly hrát a jeho finanční situace se tímto výrazně zhoršila. Teprve v roce 1937, kdy v Amsterdamu vyšla jeho kniha Mládež bez Boha, mohl slavit další úspěch. Román byl přeložen do mnoha jazyků, avšak hned v roce 1938 byl dán na listinu škodlivých a nežádoucích knih. Ještě toho samého roku odjel do Paříže, aby s režisérem Robertem Siodmakem dojednal zfilmování jeho knihy Mládež bez Boha. Když odcházel domů, ještě onoho večera ho na Champs-Élysées při velké bouřce trefila větev do hlavy a takto ho tragicky usmrtila.

Od 7. června 1938 spočívá na hřbitově Saint-Ouen (část A, skupina M, číslo 4) v Paříži. V 60. letech byla jeho tvorba doceněna a on je dodnes nazýván klasikem moderny.