Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Za zakladatele atomismu se pokládá Leukippos. Jeho učení rozvinul Démokritos z Abdér, který se zabýval zkoumáním přírody, fyzikou, logikou, matematikou, technikou, etikou, lékařstvím, literaturou, hudbou atd. Psal vytříbeným a jasným slohem a zanechal po sobě rozsáhlé dílo. Jeho spisy byly v Řecku velmi známé a rozšířené, ale nám se dochovaly jen zlomky. Pro své názory a zejména optimistický pohled na svět a zdůrazňování významu dobrého, harmonického života byl Démokritos nazýván "smějícím se filosofem". Dožil se prý devadesáti let, někteří tvrdí, že se dožil více než sta roků. Démokritos svým myšlením ovlivnil i svého největšího odpůrce, Platóna, a zejména Aristotela, který, přestože ho kritizoval, si ho velmi vážil. Mezi Démokritovy největší žáky a vlastně samostatné myslitele patřil především Epikúros ze Samu, který rozvinul učení o přírodě, teorii poznání a etiku.
O životě samotného Démokrita toho moc nevíme. Pravděpodobně se narodil v letech 472 – 469 (tzn. v 77. olympiádě), podle jiných v letech 460 – 457, tedy v olympiádě 80. Pocházel z thráckých Abdér, byl filosofem, žákem Anaxagora a Leukippa, odešel do Egypta, aby se u kněžích učil geometrii, k chaldeům do Persie a dostal se až k Rudému moři. Podle některých navštívil i Indii. Jeho cílem bylo vzdělávat se v moudrosti každého z těchto národů. Po návratu z cest se usadil v Abdérách a pro svou moudrost brzy začal nabývat vážné úcty. Mezi jeho posluchače např. patřili Anaxarchos nebo lékař Hippokratés, se kterým ho pojilo přátelství, a se kterým rád závodil v moudrosti. Démokritos byl nazýván Moudrostí, protože pozoroval nebeské jevy a dokázal předpovídat. "Tak když ho jednou přátelsky přijal jeho bratr Damasos, předpověděl mu Démokritos, že přijde veliký désť; usoudil to z některých hvězd. Uposlechli ho a sklidili obilí – neboť byl čas na sklizeň na polích -, kdežto jiní vše ztratili, když se strhl neočekávaný a prudký déšť." Podobně zachytil Démokritovu moudrost Plinius: "Démokritos požádal svého bratra Damasa, sekajícího obilí za největšího žáru, aby dále nesekal, nýbrž aby to, co bylo posekáno, rychle odvezl pod střechu. Tato předpověď byla za několik málo hodin potvrzena prudkým deštěm."
Během svého života dospěl Démokritos k názoru, že tělesný zrak otupuje bystrost duše, a tak se sám dobrovolně oslepil. To proto, aby byl jeho duch co nejméně odváděn od myšlení. Po ztrátě zraku nebyl schopen rozeznat černé a bílé, ale dokázal rozeznat, co je spravedlivé a nespravedlivé, čestné a nečestné, mohl žít v blaženosti, i když nevnímal různé barvy, protože by nebyl schopen žít bez vědy. Zcela jinak zdůvodňuje Démokritovo oslepení Tertullianus: "Démokritos se sám oslepil, ježto nemohl pohlédnout na ženy bez žádosti a mrzel se, jestliže se jich nezmocnil; tak svou nápravou dosvědčuje svou nezdrženlivost."
Odejít ze života pro své stáří se Démokritos rozhodl také sám. Každý den si ubíral potravy a mnoho dní požíval pouze med. Když byl odnesen, po třech dnech zemřel. Podle Marca Aurelia, ale Démokrita zahubili vši.

DÉMOKRITOVO MYŠLENÍ:

Atomisté na základě vztahu příčiny a účinku vysvětlovali všechny jevy nejen na Zemi, ale i ve vesmíru. Příčinnému výkladu podléhaly i nebeské jevy. Démokritos, tak jako mnozí jiní myslitelé, nerozlišoval 2 zásadně odlišné sféry – sféru nebeskou a pozemskou přírodu. Na základě příčinného výkladu překonal výsadní místo Země. Nepovažoval ji za střed vesmíru, kolem kterého krouží Slunce, planety a celá nebeská báň. Připouštěl, že Země není jedinou planetou, na které existuje život. Soudil, že na některých planetách neexistují podmínky pro život a že světů je nekonečné množství, některé z nich vznikají a druhé zanikají, některé jsou v rozkvětu a jiné hynou. Tyto myšlenky byly pod nadvládou idealismu potřeny a znovu objeveny až za dva tisíce let.
Démokritovo učení o vesmíru zachytil Hippolytos takto: "Démokritos říkal, že světy jsou nesčíselné a že se liší velikostí. V některých není slunce ani měsíc, v některých jsou větší než u nás a v některých četnější… Vzdálenosti mezi světy jsou nestejné, někde je více světů, jinde méně a některé rostou, jiné jsou v rozkvětu a jiné hynou, někde vznikají a jinde zanikají… Některé světy jsou bez živočichů, rostlin a veškeré vlhkosti. V našem světě vznikla Země před hvězdami, Měsíc je dole, pak je Slunce, potom stálice, a oběžnice nejsou stejně vysoko."
Démokritos také odmítal nahodilost, kterou chápal jako jev postrádající příčiny. Vyslovil myšlenku, že představa o nahodilosti těch či oněch jevů je výsledkem neznalosti jejich příčin.
Přestože se Démokritos v podstatě osvobodil od antropomorfních představ, přece jen se u něho nalézají jejich zbytky. Tak jako ze shluku atomů vzniká vesmír, Země, přírodní živly, rostliny a zvířata, tak je jejich produktem i člověk, "malý svět" (mikrokosmos), který je odrazem vesmíru, přírody, "velkého světa" (makrokosmos). Člověk je stejně jako všechny vesmírné i přírodní jevy shlukem atomů. Výsledkem jejich shluku a pohybu jsou i jeho psychické jevy. Duše se skládá z atomů, které se od atomů jiných věcí značně odlišují tím, že jsou daleko jemnější, pravidelnější a pohyblivější, a že mají kulovitý tvar. Duše je v celém těle, je rozdělena do všech jeho částí a orgánů. Skládá se ze dvou částí: rozumná část duše je uložena v hrudi, nerozumná je rozptýlena v celém těle.
Na základě atomistické teorie objasňoval Démokritos jednotlivé psychické procesy. Vnímání je vnikání atomů z vnějšího světa do smyslových orgánů. Smyslové vjemy jsou otiskem, odrazem věcí působících na naše smyslové orgány. "Démokritos tedy vysvětluje vidění odrazem v oku a mluví o něm svérázně. Odraz nevzniká totiž hned v zornici, nýbrž vzduch mezi zrakem a viděným předmětem přijímá otisk podle toho, jak je stlačován viděným předmětem i vidoucím okem, neboť ze všeho stále něco vtéká. Potom se vzduch, jsa tuhý a maje jinou barvu než zornice, odráží ve vlhkých očích. A hustá věc onen obraz nepřijímá, zato vlhká jej propouští. Proto také jsou vlhké oči způsobilejší k vidění než suché."
V otázce teorie poznání vychází Démokritos z protikladu rozumového a smyslového poznání, které ale nestaví proti sobě. Rozlišoval poznání temné – takové, které nám poskytují smyslové orgány (zrak, sluch, čich, chuť a hmat) a poznání pravé, světlé – tj. teoretické myšlení, poznání pravdy, které je sice smyslům nepřístupné, ale vychází z nich. Podle Démokrita se tedy světlé, teoretické poznání uskutečňuje přes svůj protějšek, přes temné, smyslové poznání.
Jako ideální státní zřízení se mu jeví řecká otrokářská demokracie, kterou je třeba za každou cenu hájit. Obecní věci je třeba pokládat za důležitější než všechny ostatní, protože dobře řízená obec je největším úspěchem. Proto se Démokritos domáhá velmi tvrdých opatření proti těm, kteří porušují dané zákony. "Obecní věci je třeba pokládat za nejdůležitější nade všechny ostatní, aby byly dobře řízeny; přitom se nesmí jednat svárlivě proti slušnosti, ani si osvojovat sílu proti prospěchu celku. Vždyť dobře řízená obec je největším úspěchem a na tom vše záleží: trvá-li to neporušeno, tvá vše, a hyne-li, hyne vše." Démokritos se také jako první v řecké společnosti pokusil vyložit vznik a vývoj společnosti.
Démokritos byl velkým a všestranným učencem, který poprvé ve starořecké filosofii vysvětloval svět a přírodu, čistě materialisticky. Proto zaujímá tak významné místo v dějinách materialismu.