Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Myslím, že existují dva různé druhy pláče.

Ten první zná každý. Je vidět, takže bych ho nazvala pláčem vnějším. Tečou při něm slzy a obvykle jím pláčeme, když něco nemáme, nebo naopak máme-li něčeho moc. Jsou i lidé, kteří jím pláčou, když jsou až moc veselí. Mají tak velký přebytek dobré nálady, že se z toho rozpláčou. Jiní jím pláčou, když jsou sami anebo když třeba není zrovna po jejich vůli a oni se rozbrečí vzteky. Těm zase něco chybí.

Druhý druh pláče bychom mohli označit za pláč vnitřní. Při něm pláče jen duše, není tedy navenek vidět. Lze jej u ostatních poznat jen tehdy, pokud dotyčnou osobu dobře známe a víme, že u ní došlo ke změně v chování. Někteří se ho snaží zbavit fyzikou bolestí. Řeznými ranami a jinými druhy "sebepoškozování" si způsobují bolest, která pak nahradí a přebije bolest psychickou, jež doprovází tenhle pláč. Jiní se s ním snaží vypořádat pojídáním čokolády anebo obecně přejídáním. A znám i lidi, kterým stačí se někam zavřít, pustit si do uší nahlas hudbu a prostě se ho snažit nějak v sobě udusit.
Já sama při něm chodím ven a zůstávám tam klidně i pár hodin osamocena v přírodě. Tento druh pláče u mě vyvolává dojem pádu do nějaké bezedné černoty, kde nic není a odkud se nemohu dostat pryč. Každý vnímáme ale jinak a každého bolí něco jiného. Nejhorší na tomhle pláči je, jak nám ostatní - ačkoli by někteří možná i chtěli - nemohou pomoci. Až po čase, kdy tenhle pláč a trpké pocity trochu pominou, ho dokážeme z těla dostat společně se slzami nebo na něj prostě přestat tolik myslet a nechat se rozptýlit okolím.
Pro každého z nás může nastat situace, kdy se rozpláče tímhle pláčem, i když předcházející okolnosti mohou být pro ostatní jen maličkostmi, avšak pro dotyčnou osobu mohou být více než důležité.