Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Jen si představte, jaké by to bylo! Nepředstavíte? Tak já vám řeknu příběh.
Terezka bydlela s maminkou a tatínkem v jednom bytě v Uničově. Všichni tři žili vedle sebe v dětském pokojíčku. Bydlela tam taky asi patnáctiletá Markéta. Nebyla moc pořádná. Terezčina maminka a tatínek byli zavaleni oblečením. Terezka to ale neměla o moc lehčí. Jednou ráno, když Markéta vstávala do školy, Terezka si stěžovala rodičům: "Udělejte prosím něco! Ona si na mě zase sedne, ona je tak těžká!" Markéta se ale již blížila a už už si sedala, když v tu ji zavolala její sestra. "Maminko, viděla jsi to, už si na mě zase málem sedla! Mě už všechno bolí!" To ráno si nesedla, protože už nestíhala. Terezka byla moc šťastná. Když vtom přišla Markétina maminka a sedla si na ni. A Terezka se rozbrečela: "Au, au! Ta je ještě těžší než ta holka!" Terezčina mamka už se nemohla dívat, jak její dcera brečí a trochu se pohla. Markétinu maminku to tak vylekalo, že rychle utekla. Terezka si myslela, že už si na ni nebudou sedat. Najednou se ovšem otevřely dveře a vešla holka. Tu ale nikdy neviděla. Začala se bát. Za chvíli přišla i Markéta. Řekla té holce, ať se posadí. Terezka ale nechtěla, aby si na ni sedla. Tak zavolala: "Nesedej si!" Markéta i ta holka se strašně lekly. Markéta se zeptala: "Kdo to řekl?" Terezka se ozvala: "Já jsem tady. Jmenuji se Terezka a jsem křeslo." Markéta se rozesmála. "Mě už nebaví, jak si na mě sedáš. Moji maminku a tatínka jsi zavalila oblečením. Jim to nevadí, ale mně ano!" Nakonec se Markéta Terezce a jejím rodičům omluvila a skamarádili se. Na křeslech bylo od té doby vždy uklizeno.
Ale k čemu jsou křesla, když si na ně nemůžeš sednout? Co když takhle žije každý kus nábytku? A všechen by takhle najednou začal mluvit? No, nebylo by to skvělé?