Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Na svou první cestu letadlem jsem se dlouho a děsně moc těšila. Stále jsem si četla letový řád, kontrolovala, zda jsem nepopletla čas odletu a zda jsem něco nepřehlédla.
Dva dny před odletem jsem s hrůzou zjistila, že přehlédla. Každý cestující smí mít jedno zavazadlo do hmotnosti dvacet kilogramů. Není to málo? Ale otázka byla zbytečná, protože jsem věděla, že pro mě to málo určitě bude. Co potřebuji nutně, co je zbytečnost či snad přílišný luxus? Co by se mi mohlo hodit? Konečně mám zapakováno. Tak o kolik jsem překročila limit? Uf, devatenáct a půl kilogramů. Mám to jen tak tak, ale do limitu se naštěstí vejdu.
U odbavení, při vážení kufru, trochu znejistím a hloupě se usměji na slečnu u přepážky. Ale vše je naštěstí v pořádku a mě čeká krásných slunných čtrnáct dní u moře.
Během pobytu jsem nahromadila poměrně mnoho upomínkových předmětů, mušliček a hladkých oblázků. Při balení nemůžu kupodivu zavřít kufr. Co teď? Zmocňuje se mě panika, že všechny ty krásné věcičky budu muset odložit. Nakonec se zadaří. Hurá! A šup s kufrem do autobusu. Při transportu mého zavazadla přemýšlím, proč je tak těžké. Jako bych si přibalila cihlu. V tu ránu se mi vybavuje kupa suvenýrů. Odmítám se však s kterýmkoli rozloučit, tak nějak mi už přirostly k srdci. Pochybuji, že se vejdu do dvaceti kilogramů. Přemýšlím nad různými výmluvami. Co třeba: "Můj kufr sice váží o trochu víc, ale já zas o trochu míň." Odbavení nakonec proběhne bez komplikací, jen dispečerka se přiblble usmívá.
Jakmile začnu doma vybalovat, říkám si, to mám věciček, které mi připomenou dovolenou. Kam je dám? Ať koukám, jak koukám, nevidím pro ně vhodné místo. Než nějaké najdu, dám je do krabice... Už jsou to čtyři roky a tretky od moře jsou stále v krabici. Ale kde je ta krabice?