Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Všichni stojíme kolem ohniště a už od včerejší večeře víme, co nás čeká. Napětí stoupá a všichni si nervózně podupáváme nohou. Profesoři právě nenávratně vhazují malé lístečky do igelitového sáčku. Co tam asi je? Někteří už si stihli "vygooglit", co je to Finská stezka, a jiní zatím naivně věří v to, že je to krátká naučná cesta o Skandinávii.

"Nechci jedničku!" ozývá se ze všech stran. "Hlavně ať nejdu první..."
Kantoři už mají vše připraveno. Já si stoupám do řady a hlavou se mi honí to, co ostatním. Ti, co už své lístečky mají, křičí: "YES! Mám osmičku!" Na klidu mi to nepřidává, mně ani těm za mnou.
Konečně přijde řada na mě. Lovím asi tak někde v prostředku, zavírám oči a tahám. Lísteček je asi tak natřikrát přehnutý a s každým jedním rozbalením ve mně stoupá adrenalin.
"No já se snad zblázním!" vykřiknu nekontrolovaně.
Rozlehne se ticho. V tu chvíli na mě dopadá 34 zaujatých pohledů. Ještě jednou zírám na papír, jestli mě zrak nešálí, ale je to tam. Z papíru na mne kouká jednička jako bič.
"Jdu první," oznamuji všem těm lačnícím očím. Někteří se mi smějí, jiní projevují svou empatii a kantoři utěšují, že někdo prostě jít první musí.

"Pojďme si projít trasu!" zvolá paní profesorka a žene nás svižným krokem na písečnou pláž. Ukazuje na start a já...usmívám se. Aspoň to budu mít brzy za sebou!