Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Je pátek, což znamená poslední den školy. Začínají nám zimní prázdniny, na které se snad každý student velice těší. Škola mi utekla rychle, a tak spěchám na trénink.

Cestou k autobusu nevidím ani na metr, jak je mlha hustá. Slyším jen šumění stromů. Naskakuje mi husí kůže. Došel jsem i nastoupil v pořádku. Jedna polovina je za mnou. Teď nasleduje vlaková projížďka.
"To jsem ale hrdina," kárám se. Celý udýchaný stíhám vlak. Ve vagóně jsem sám. Vtom přistupuje a hned si to ke mně míří nějaký člověk.

Vypadá dost podezřele. Je samá náušnice a tetování. Hlavou mi víří otázky plné obav.
"Co když mi ukradne věci? Co když je to nějaký zločinec, kterého pustili na amnestii?"
Únava přemohla strach a mě přemohl mikrospánek. Najednou vyskakuji a vidím podivného muže u východu, jak drží mé věci v náručí. Vrhám se k němu a křičím: "Vrať mi mé věci!"
Taháme se o ně, řvu jak lev.
"Pomoc, zloděj!"
Přibíhá průvodčí s dvěma policisty. Vysvětluji jim, co se stalo. Muž se brání! "To on mě napadl, toto jsou mé věci, ty máš věci nahoře na poličce."
Zkoprněl jsem.
Policista mi podává věci se slovy: "Čí je tento batoh?" Celý rudý beru své věci a s trapným úsměvem se omlouvám domnělému zloději i policistům, kteří jsou nekompromisní a chtějí si mě vzít k výslechu, jelikož jsem svým nařčením způsobil přestupek o společenském soužití.
"Nechte toho mládence být, necítím se uražený, zaspal a ve strachu nepoznal pravdu," omlouval mě můj podezřelý soused.
Moje děkování nebralo konce, takže jsme si nakonec potřásli rukama.

Dopadlo to naštěstí dobře, ochránci zákona jen mávli rukou a já se pokárán vrátil na své místo. Opravdu má strach velké a k tomu špatné oči.