ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

   
­­­­
Hodnocení práce slohovky

Aktuální známka: 1.88
Hodnoceno: 26x Prosím, ohodnoť práci

Potoky slz

Jdu domů ze školy. Je sychravé počasí, obloha je zamračená. Studený vítr se mi opře do tváří. Ale stejně jsem ráda, že jdu už domů. V kapse mi zvoní telefon. Vylovím ho. Zmáčknu zelené tlačítko a dám si telefon k uchu.
"Prosím?" řeknu otráveně.
"To jsi ty, Míšo???" ptá se hlas.
"To jsem já," ozývá se znova hlas.
"No co je, Terko?" odpovím otráveně.
"Chtěla jsem ti říct, že mne to moc mrzí, co se ti stalo," řekne smutně Terka.
"Hm, ještě něco???"
"Hele, fakt mě mrzí, že propadáš z matiky a že ti není zrovna do zpěvu, ale proto na mne nemusíš být hnusná," vypálí ze sebe Tereza.
"Promiň, ale musím končit..."
Zavěsím. Ani mě nemohla odpovědět. Jsem na ni ošklivá. Ale ona se snaží. Snaží se mne pochopit a pomoct mi. Pomoct mi z mé situace. Sednu si na lavičku. Domů je to ještě daleko. Sedím a přemýšlím. Přemýšlím o svém pololetním vysvědčení s pětkou a třemi trojkami, přemýšlím o Olině, která má jen jednu dvojku, přemýšlím o rodičích, co mi asi udělají za to vysvědčení a přemýšlím o Matějovi. Přemýšlím, jak jeho ruce spočinuly na zadku Oliny Kropáčkové... Strašně jí závidím. Závidím jí tu její přitažlivost, kterou přitahuje snad všechny kluky ze školy, závidím jí její plná ústa, zelené, jiskřivé oči, medové vlasy dopadající až k pasu. Já jsem její pravý opak. Moje vlasy mají barvu počůrané slámy, oči hnědé jako bláto. Nemůžu nosit sukně jako Olina, protože mám nohy do X. Moje oči se promění ve dvě studánky. Teď z nich už jsou potoky. Potoky slz. Pláču. Ani vlastně nevím proč. "Proč?" ptám se sama sebe... Myšlenkami na reálný svět? Asi ano. Otřu si slzy do bundy, zvednu se z lavičky a pomalými kroky se sunu k domovu.
Zazvoním. Náš zvonek zvoní chraplavým zvukem. Zní to, jako kdyby byl nemocný. Nikdo neotvírá. Zvláštní. Je čtvrtek, mamka by tedy měla být správně doma z noční. Možná jí to v nemocnici na poslední chvíli vyměnili. Možná. Nebo se taky někdy toulá. To dělá v poslední době dost často. Přemýšlím jak se dostat dovnitř. Vzpomenu si na jednu kriminálku, kde otevírali zámek pérkem do vlasů. Vytáhnu si jedno černé z vlasů. Setřu z něho pár světlých vlasů a zasunu jej do dveří. Po chvíli unavujícího otáčení se mě nakonec podařilo otevřít dveře. Vejdu dovnitř. Bundu pověsím na háček a batoh hodím na koberec.
"Mami!?" zvolám hlasitě.
Žádná odpověd. Jdu do naší kuchyně. Jako obvykle žádný vzkaz.
Na plotně je ještě včerejší polévka, na lince starý, tvrdý chleba. Otevřu okno, aby se také dostal čerstvý vzduch do naší malé kuchyně. V obýváku nikdo není, až na Uhlíčka. Spí. Uhlíček je můj malý kocourek. Je celý černý, až na čumáček, který má růžový. Mám ho už dva měsíce. V listopadu jsem ho našla polomrtvého na nádraží. Byl celý promrzlý a hladový. Přinesla jsem ho domů. A protože jsem ho našla na kupě uhlí, začala jsem mu říkat Uhlíčku. Pohladila jsem ho po hřbetě. Mám celou ruku od černých chlupů, a tak mířím do koupelny. Je zamčená. Tady něco nehraje. Zase zkouším svůj trik pérkem do vlasů. Tentokrát to nejde. Rozeběhnu se a silně narazím do dveří. Rukou mi projede ostrá bolest. Oči se mi podlily slzami. Klesnu dolů. Klečím a pláču nad mou bolavou rukou. Nemůžu s ní ani pohnout, strašně to bolí. Moje ruka je v neobvyklé poloze a začíná být napuchlá. Musím se nějak dostat k telefonu a zavolat záchranku. Pro mne a mou bolavou ruku.
Pomalu se zvedám. Vztáhnu zdravou ruku na kliku od dveří do koupelny. Stojím. Pomalými krůčky se sunu ke stolečku s telefonem. Každým krokem, který udělám, se zdvojnásobuje bolest ruky. Konečně jsem u svého cíle. Sluchátko si položím mezi rameno a ucho. Zdravou rukou vytáčím číslo 155. Zvedne to mladá paní. Má jemný, klidný a milý hlas. Vykoktám ze sebe všechno, co se mi stalo a kde bydlím. Mladá paní mi slibuje, že záchranka pro mě přijede za 10 minut. Pustím sluchátko. Houpe se sem a tam. Opatrně si sednu. Ruka mě pálí jako čert. Obličej mám celý mokrý od slz. Sedím zkroucená bolestí zraněné ruky v koutě vedle houpajícího se sluchátka. Před sebou vidím obrys dveří od koupelny. Pro slzy vidím rozmazaně. Čekám na záchranáře. Čekám na to, až mi někdo přijde pofoukat bolavou ruku. Mohl by to být pan doktor, nebo maminka, nebo Matěj... Mohl by to být kdokoliv, jen ať mne to přestane bolet. Vedle sebe slyším tiché mňoukání. Uhlíček! Bezbolestnou rukou ho pohladím. Tou velkou ránou jsem ho musela probudit. Je tak hodný. On jediný s Terkou mě mají rádi. Ale je to kocour a stále spí. Přes svůj bolestí zkřivený výraz ve tváři se na Uhlíčka usměju. Představuji si, jak bych s Uhlíčkem pádila bosa po rozkvetlé louce zalité sluníčkem. Měla bych na sobě šaty jako mívají víly v pohádkových knížkách, rozpuštěné vlasy s věnečkem z pampelišek. Hopsala bych a byla lehká jak pírko a vedle mne by skákal Uhlíček. Poletovali by kolem nás barevní motýli. Všude by byl slyšet líbezný zpěv ptáků. Ze svého snění mne vytrhne hlasité dupání. Trhnu sebou a podívám se ke dveřím, které jsem zapomněla zavřít. Ve vteřině tam stojí čtyři muži. Ukládají mě na nosítko. Už mne odnášejí pryč, ale já se ještě stačím podívat na svého kocourka.
Ležím v sanitce, kde mě ošetřuje nějaká žena.
"Co jsi prosím tě dělala?" ptá se mě udiveně.
"Chtěla jsem vyrazit dveře od koupelny, protože byly zamčené," řekla jsem nevinně.
"Proč si tam lezla? Koho si tam hledala?" ptá se dál.
"Maminku," odpovím tiše a polknu.
Zdravotnice vytřeští oči a přestane mne ošetřovat. Vyjde z vozu. Jsem tu sama. Ruka už mě tolik nebolí. Myslím na Uhlíčka. Jestli mne odvezou do nemocnice, kdo ho bude krmit? Kdo mu bude vyměňovat vodu? Otevírají se dveře vozu a v nich se objeví ošetřovatelka. Je celá bílá a celá se třese. Přistoupí ke mně.
"Co ruka?" optá se.
"Už to moc nebolí, co se vám stalo?" mile podotknu.
Sedne si ke mně.
"V té koupelně, co jsi se ji pokoušela otevřít, jsme našli.............."
"Co?" vyhrknu.
"Tvoji maminku... Podřezala si žíly," řekla opatrně.
Srdce se mi zastaví.
"Lžete, to nemůže být pravda!"
"Bohužel je," zareaguje smutně ošetřovatelka a skloní hlavu.
Vybíhám ze sanitky. Zastavím se. Asi 5 metrů od mě nesou nosítko. Na něm někdo leží. Někdo mrtvý. Zakazuji si myšlenku, že je to moje maminka. Rozeběhnu se.
"Néé..." křičím se slzami v očích, když maminku dávají do pohřebního auta.
Najednou už nevidím nic, jen tmu.

Otevřu oči. Bílo. Asi jsem v nebi. V nebi je bílo.
Sláva, že ses probudila! Mluví na mě bílá osoba se zlatými vlasy a modrýma očima.
"Vy jste anděl?" ptám se naivně.
Osoba se hlasitě zasměje. Pětkrát zamrkám a zjišťuji, že ta osoba není anděl, ale paní doktorka, a že nejsem v nebi, ale v nemocnici.
"Ne, to nejsem," řekne s úsměvem na rtech.
"Co se mi stalo?" ptám se oné blonďaté doktorky.
"Zlomila sis ruku a omdlela jsi," odpovídá mi.
"Aha," vybavuji si, "a to s mojí maminkou, to byl sen, nebo realita?" optám se smutně.
"Byla to bohužel pravda... Ale někdo na tebe čeká," řekne již s úsměvem.
"Kdo?" zajímám se.
"Nech se překvapit," napíná mě doktorka a odejde. Koukám se do stropu. Jak je tohle vůbec možné? Proč se to stalo zrovna mně? Proč?
Do dveří vtrhne Terka s Matějem. Láskyplně mne obejmou a povídáme si. Terka nám šla pro něco k pití. Jsem s Matějem sama. Jsem strašně nervózní. Matěj si ke mně přisedne a položí mi svou ruku na mou. Zadívám se do jeho křišťálově modrých očí. Čtu z nich, že jsem pro něho jediná. Ty oči se ke mně přibližují blíž a blíž. Teď se jeho rty dotýkají mých. Už chápu ty lidi, kteří jsou až na tom pomyslném dnu, ze kterého se snaží dostat ven. Rozhodla jsem se žít dál, ať už s maminkou nebo bez ní. Je tady totiž mnoho lidí, pro které jsem něco jako poklad, i když si to třeba přímo neuvědomuji a nepřiznávám. Já budu bojovat dál, maminka na mě totiž určitě počká. Protože potoky slz budou téct stále a s tím nikdo a nic neudělá...

Vytisknout (Ctrl+P) Stáhnout v PDF

Zdroj: Kateřina Středová, 07.01.2008

­­­­

Diskuse ke slohové práci
Potoky slz







Mapy webu Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé Důležité informace Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­