Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Když mi bylo asi pět roků, bydlela ve vedlejším domě hrozně milá paní Černovská. Byla už starší a vždycky když prošla kolem našich oken, nechala nám tam něco dobrého na zub a někdy i malou hračku pro mě. Měla jsem ji moc ráda a ona mě asi taky. Měla vždycky plno elánu a vypadalo to, že nás všechny přežije. Až jednou...
Byl den jako každý jiný. Podzim byl v plném proudu a sluníčko, které se už jen málokdy objevilo mezi mraky, se zase rychle stáhlo do ústraní. Mohlo být tak pět hodin, když mě přepadl divný pocit. Jako bych tušila, že se něco stane. Náhle na mě mamka zavolala, ať s ní jdu do obchodu, a na ten zvláštní pocit jsem brzy zapomněla. Zanedlouho jsme se zase vracely. Už jsme byly skoro u domu, když jsem spatřila velké černé auto. Nechápala jsem, co to je. Vlastně jsem na to ani nebrala ohled. Později mi mamka řekla, že ta hodná paní Černovská umřela. Nechtěla jsem tomu věřit. Ani tomu, že se se mnou nerozloučila. Vyběhla jsem s pláčem na zahradu a tam na stole ležela céčka, jaká mi paní Černovská občas nosila. Věřila jsem, že je to poslední dárek od ní.
Od toho dne uběhlo už osm roků, ale já si přesto ten úzkostlivý pocit pamatuji. Byl to můj zatím nejstrašnější den v životě.