Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Vánoce bez sněhu - to je zas radost... Bílé Vánoce by byly asi malým zázrakem. Napadá mě spásná myšlenka: mrzne, sníh nepadá, to by mohl být slušný led. Popadnu brusle a uháním směr rybník. Nápad byl dobrý, ale nedořešený.
Brusle sice slušně vypadají, jenže jsou tupé jako kámen. Na těch se pojede jedna radost. Aspoň to zkusím. Snažím se utáhnout tkaničky, jenže ty mě nemají rády a protestují. Nechtějí se utáhnout. Nejspíš mě považují za slabého a nemohoucího človíčka. Naštěstí znám pohádku o Gumídcích a posilním se hopsinkovou šťávou. Vynaložím všechny své síly a utahuji a utahuji jedna radost. Ouha, tkanička mi zůstane v ruce. Amatérsky ji přiváži a klidně šněruji dál. Jenže tkanička má šprýmařský den a znovu se přetrhne, naštěstí na druhé straně. Vzteky bych ji zahodila a šla domů. Takovou dálku jsem ušla. Aspoň jednou objet rybník. Brusle ovšem nesdílejí stejný názor jako já. Všemožně mi brání. V jednu chvíli se povolí, protestují, jak jen můžou.
Zbystřím puk, ne že bych chtěla "zamachrovat", rozhodnu se ho odkopnout po vzoru Ronalda. Brusle mají jiný názor, podjedou mi a já se hroutím statečně jako rytíř k zemi. Samozřejmě zajíce nechytím, což se netýká naraženin, těch není nikdy málo. Tímto okamžikem toho mám právě dost, ale bez boje se vzdát? Párkrát s vypětím sil objedu přírodní kluziště. Konečně jsou brusle pokořeny. Člověk si zvykne na všechno, jakož i já na své protivné brusle. S přesvědčením že může být i hůř, odcházím...