Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

O jedněch letních prázdninách jsme celá rodina vyrazili na dovolenou. Já, moje mladší sestra i rodiče jsme se moc těšili, protože tentokrát jsme měli navštívit Egypt.

Odlet našeho letadla byl stanovený na 6 hodin ráno. Na letiště jsme dorazili o hodinu dřív, abychom vše bez problémů stihli. Já byla ještě rozespalá, když jsem si u automatu kupovala horkou čokoládu do kelímku, ale kolem mě to žilo. Někteří lidé spěchali, jiní čekali na své letadlo, někdo se z dovolené vracel, jinému právě začínala. Viděla jsem nadšeně pobíhající děti, které čekal první let letadlem i unavené zástupce firem, pro které byl tento způsob cestování denním chlebem.

Po odbavení zavazadel a pasové kontrole nám paní za přepážkou s profesionální lítostí oznámila: "Moc se omlouváme, ale váš let má bohužel 20 minut zpoždění."
"V pohodě," odvětil taťka, který dřív hodně cestoval a zažil mnohem delší zpoždění. Ale i on byl rád, když se za čtvrt hodiny letištěm rozlehl ženský hlas z rozhlasu: "Žádáme cestující letu Praha-Hurghada, aby se dostavili do nástupní zóny B7."

Za chvíli už jsme seděli v letadle, které se pomalu rozjíždělo. Školení o nouzovém přistání již bylo za námi, připoutaní byli všichni a letadlo vzlétlo. Krajina pod námi se rychle zmenšovala, až ji zahalily mraky...

Byli jsme asi v polovině letu a sestra zrovna nadšeně ukazovala: "Hele, Áňo, ostrov! A druhej...!" Když vtom se ozvala rána. Na palubě se na okamžik rozhostilo naprosté ticho.
"Co to bylo?" zašeptala jsem, ale odpovědi se mi nedostalo. Ta otázka se ale začala ozývat odevšad a čím dál tím hlasitěji.
Brzy se ozval pilot letadla: "Vážení cestující, s největší pravděpodobností byl poškozen jeden z motorů, nicméně..." jeho další slova zanikla ve výkřicích, když se letadlo začalo třást.
"Nicméně!" přidal na hlase pilot, "zachovejte klid, neboť letadlo dokáže nouzově přistát i s jedním motorem."
To však nikoho příliš neuklidnilo. Mnoho lidí začalo brečet, někteří i hystericky křičeli. Já jsem chytila za ruku sestru a obě jsme očima hledaly podporu u rodičů.

Za okamžik se mikrofonu ujala jedna z letušek a začala nám dávat pokyny: "Pokud máte boty na vysokém podpatku, zujte si je! Nerozepínejte bezpečnostní pásy, hlavu a tělo přitáhněte ke kolenům..." všichni se řídili pokyny, ale v tu chvíli se letadlo začalo třást tak silně, že všichni vykřikli.
Letuška však pokračovala: "Za chvíli nouzově přistaneme. Pokud by bylo potřeba rychle vystoupit, nouzové východy máme čtyři. Vystupujte tím, který je u vás nejblíže..."

Brzy jsem ucítila, jak klesáme. V uších mi sílil tlak a já křečovitě tiskla sestřinu ruku. Letadlo se nepřestávalo třást a já měla pocit, že se naklání na jednu stranu. Okolo sebe jsem slyšela tiché vzlyky a šepoty modliteb, když jsme se poprvé dotkli země. A potom jsme přistáli.

Letadlo jelo po zemi, zpomalovalo, až zastavilo. Palubou se opět rozlehl hlas letušky: "Vážení cestující, právě jsme nouzově přistáli na řeckém letišti. Není třeba využít nouzových východů..." ale její hlas znovu zanikl. Tentokrát v potlesku, radostných výkřicích a slovech díků všech cestujících.

Za několik hodin jsme přistáli s náhradním letadlem na letišti v Egyptě. Když jsme autobusem, který nás tam vyzvedl, přijížděli k hotelu a v dálce jsem viděla špičky pyramid, cítila jsem neuvěřitelnou úlevu a štěstí.