Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Byl únorový pátek. To by ani tak nevadilo, kdyby nebylo třináctého. Nejsem moc pověrčivá, ale z pátku třináctého nemám dobrý pocit. Podvědomě si namlouvám, že se něco musí stát, až se to nakonec doopravdy stane. A proto jsem tento den chtěla vypustit z mysli.
Naplánovala jsem si skvělý večer s kamarádkami. No co by se mohlo stát? Budeme si celý večer povídat, trochu blbnout. Ne, blbnout radši ne. Mohly bychom něco rozbít, zkazit nebo zničit. Takže - naše dámská jízda bude probíhat naprosto v klidu. Do svého batohu jsem nabalila sáček čipsů, tyčinky a samozřejmě jsem nezapomněla na balíček křupek. A mohla jsem vyrazit.
Když jsem opouštěla náš skromný byteček, bylo osm hodin. To už tma pokryla celé město, jen světla pouličních lamp svítila jak majáky pro noční turisty. Tato atmosféra ve mně vybízela trochu hrůzy. Proto jsem zrychlila střídání pravé a levé nohy. Zrovna když jsem procházela tmavou uličkou, uslyšela jsem kroky. Rychlou, těžkopádnou chůzi. Přibližují se. Nechci a ani nebudu panikařit. Zatím ne. Ale radši ještě trochu zrychlím. Tajemné kroky mě však ne a ne nechat na pokoji. Poběžím. Ano, jsem rozhodnutá. Chci-li si zachránit svůj mladý život, musím se rozběhnout a utíkat, co nejrychleji umím. Ale co když... Co když se vlastně nic neděje? Otočím se, abych viděla tu záhadnou osobu. Snažil se mě dohnat vysoký muž silné postavy. Teď teprve můžu začít panikařit. Běžím a snažím se zmizet muži z dohledu. On se však nedá odradit. Dohání mě. Najednou cítím mohutnou ruku na svém rameni. Zrychluje se mi dech a srdce mi bije jako zvon. Pomalu se otáčím a představuji si tvář patřící muži s rukou na mém rameni. Začal šmátrat v kapse a snažil se něco vytáhnout. Co to asi hledá? Než jsem se obrátila, abych viděla panu záhadnému do očí, přemýšlela jsem, co mi asi udělá. Okrade mě? Znásilní? Zabije? Opatrně zvedám hlavu a podívám se mu do očí. Usmál se. Nevím, co si mám myslet. Tiše na mě promluvil: "Dobrý večer, slečno. Asi jsem vás polekal, ale vypadla vám peněženka, a tak jsem vám ji chtěl vrátit." Z kapsy vytáhl mou peněženku a podal mi ji. Srdce se mi uklidnilo, dech se ustálil, napětí povolilo. Pokusila jsem se o úsměv a vychovaně poděkovala.
Tentokrát byl pro mě pátek třináctého opravdu šťastný den.