ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­­­­
Hodnocení práce slohovky

Aktuální známka: ---
Hodnoceno: 0x Prosím, ohodnoť práci

Jak jsem krotil aligátory

Už je tomu mnoho let, co se stal příběh, který vám chci vyprávět. Příběh, na jehož počátku byla touha po poznání míst nepoznaných a zažití zážitků nezažitých. Díky této touze jsem mohl dětem svým i mých přátel povídat o dobrodružstvích v nekonečných močálech, o soubojích s obrovskými aligátory a jedovatými pavouky. Ve skutečnosti ti pavouci možná ani jedovatí nebyli, aligátoři měli sotva dva metry a o soubojích nemůže být ani řeč. Nejspíše mě k malinkému přehánění si přiměla dychtivost malých posluchačů, a i díky této nadstavbě to byl vždy úspěch nesmírný. Nicméně, tentokrát vám to povím tak, jak to bylo doopravdy...

Na podzim roku 2007 coby technik firmy vyrábějící dětské plínky jsem byl odeslán na pomoc při rozjezdu nové výroby do Jižní Karolíny ve Spojených státech. Tak jako obvykle jsem měl na dny volna naplánované výlety po této překrásné a pro nás exotické části Ameriky. V práci s kolegy jsem rozprávěl o tom, co jsem již navštívil, líčil jim zážitky a žádal tipy na další cesty.
Jednou při podobné rozpravě na mě jeden místní údržbář s postavou přejedeného mariňáka a v maskáčové kšiltovce vybafl: "Jestli hledáš dobrodružství, přírodu a klid, jeď do Okefenokee. Jsou to rozlehlé močály na hranici s Georgií, kde volně žije spousta aligátorů a hadů. Tam se ti bude líbit."
To mi stačilo, bylo rozhodnuto. Google se postaral o doplňující informace, fix označil v mapě trasu a po páté noční šichtě v řadě jsem vyrazil na cestu.

Cesta utíkala skvěle. Jakmile jsem opustil Augustu a přilehlé okolí, výrazně ubylo aut a já si jel pěkně v klidu sám po dálnici číslo 1. Bylo přede mnou osmihodinové řízení a hlavně hon na aligátory. V Okefenokee National Wildlife Refuge jsem projel hlavní branou a zastavil u boudy s cedulí Okefenokee Adventure. Byl to krámek se suvenýry a půjčovna lodí. Tam mi mladá strážkyně parku dala mapu, vysvětlila co a jak a donutila zaplatit vstupné pět babek a dvacet sedm za kánoi. Prý že můžu pádlovat, kde chci a loď mám vrátit až ve čtyři odpoledne. Bylo teprve sedm, takže času dopádlovat až třeba do Miami.
Vzal jsem si věci z auta, mimochodem k jídlu jsem měl jen pár müsli tyčinek, džus, plechovku koly, dva prošlé jogurty, které jsem vozil v autě od předešlého týdne a misku ananasu, jenž už taky něco pamatoval. Ještěže jsem večer koupil čtyři proteinové tyčinky. Teď se budou hodit.

Narval jsem to všechno do igelitky z Walmartu a lačně letěl ke člunu, abych se podíval, co mi to dali za pikslu - normální laminátovou kanoi pro dva lidi a dvě pádla. Nikdy jsem v tom sice neseděl, ale už jsem viděl lidi, co v tom jeli, a to několikrát, takže teorii znám. Naházel jsem věci dovnitř a už přemýšlel, jak se odstrčím z pláže, abych se nenamočil. Nechtěl jsem dopadnout jako ti hrdinové z filmu, co udělají ještě pět kroků ve vodě a až pak naskočí. Potom je určitě celý boží den neštve, že mají mokré boty...

Tak jsem nasedl do lodi a poskakoval v ní, aby se hnula dopředu - jak na pekáči, když se nechce rozjet. Pohled na mě musel být opravdu úžasný. Začátečník-teoretik, tak co.
Odskákal jsem na vodu, kde se mi to kývalo neskutečně, že jsem musel manévrovat jak na štaflích, ale časem jsem si zvykl a docela se to naučil vybalancovat. Zatáčet mi ale moc nešlo, vždycky jsem to zapíchl někde do keře a pak jsem tam zas všelijak vymanévrovával jak opilý vozíčkář. I to jsem se ale později naučil a poté už jezdil jak Vinnetou na Stříbrném jezeře. Raději jsem si však oblékl záchrannou vestu, nad kterou jsem původně ohrnoval nos, to kdybych se někde překotil. Ale to nemůžu, už kvůli foťáku.

Jel jsem kanálem širokým asi deset metrů, po obou stranách zarostlým vysokými i nízkými stromy a keři. Voda byla tmavá, fialovo černá a všechno se v ní odráželo jako v zrcadle. Vlastně to nebyl kanál, ale ohromná vodní plocha zarostlá všelijakým bordelem a tu jakože cestu tvořily jen vyšší cypřišové stromy ve dvou řadách. Z nich jako závoje padaly k hladině chuchvalce španělského mechu. Byl tam klídek, ani živáčka, bylo slyšet jen šplouchání pádla a sem tam nějaký pták. Jinak nic. Byl to ráj, zapomenuté nezkažené místo.

Pádluji si takhle podle mapy hlavní třídou, sem tam si zajedu mimo, abych viděl, jak to vypadá za tou stromovou stěnou, ale spíše to nejde, protože porost je tak hustý, že není možné se jím protáhnout. Odbočil jsem mimo z hlavní a dostal se na široké prostranství plné leknínů, plovoucích ostrůvků ze spleti trávy i bahna a sem tam nějaký vysoký strom. Do toho svítilo ranní slunce, vše se odráželo v té tmavé vodě, no paráda.

Teď ten klid. Žádné zácpy, žádná auta, žádní lidé. Jen sem tam přelétne pták velikosti naší labutě, sem tam nějaká ryba udělá kruh na hladině. Tohle není jen ráj, to je ráj v ráji. Ale kde jsou ti aligátoři? Však jsem na ně přijel až z Jaroměře. Ještě jsem neviděl ani jednoho. Pádlem jsem šmejdil v kořenech, jestli tam není nějaký schovaný, že ho odtamtud vystrkám, že přišel čas focení a ať mi tady zahraje nějaké divadlo. Ale nic, ani zub. Přitom co jsem viděl fotky na internetu, má jich tady být spousty, přesně jak mi vyprávěl kolega mariňák. Asi jsem v nějaké divné lokalitě, zauvažoval jsem. Měl jsem se zeptat té holky v obchodě, kam mám na ty potvory jet.

Pádluji si to takhle už asi třetí hodinu, zadek mě bolí, záda i ramena. Dva roky jsem nebyl v posilovně a teď se to tady ukazuje v plném světle. A to mě těch hodin čeká ještě šest. To bude směna. Teď tady není možné nikde zastavit, trochu se projít, natáhnout. Tady to nejde, všude kolem jsou jenom míle a míle močálu. Kam dohlédneš je močál. Na mapě jsem ale zjistil, že cirka dvě hodiny plavby odsud se nachází nějaký přístřešek pro odpočinek. Zamířil jsem tam, že tam sním ten můj parádní oběd a hlavně si protáhnu kostrč.

Cestou fotím jak zběsilý, všechno je tu fotogenické, každé cvaknutí je na tapetu. Vůbec to ale není sranda, ta loď se pořád hýbe. Než si nastavím foťák, natočím polarizátor, udělám kompozici, tak vždycky o kus popojedu a ujedu ze záběru. Takže zase odcouvat zpátky, přitom zase zajet někam do keře, kde na mě napadá bordel ze stromu a kraválu při tom nadělám, že všechna zvířata utečou a záběr je stejně pryč. Není to švanda, to vám povídám. Párkrát jsem to potřeboval vzít seshora, tak jsem se postavil, že to nějak vybalancuji. To je tanec! Kymácí se to, jak bych stál na polystyrénové desce. Když nasadíte foťák na oko, tak se vám vůbec rozjede rovnováha, teď ještě párkrát vyjet s objektivem a je to akorát tak tam zahučet a Titanic napustit po okraj tím tmavým bordelem.

Chtěl jsem konečně také napsat domů, dát zprávu, že jsem v pořádku a že si to užívám, ale já trouba si zapomněl telefon. Tak kdyby se mi něco stalo, byl bych v maléru. Za čtyři hodiny jsem nikoho nepotkal. Jsem tu sám, nejbližší civilizace je osm mílí po vodě. Bez záchranné vesty (dřela mě, tak jsem ji odložil), bez telefonu, bez zkušeností a naděje na jakoukoli záchranu jsem hrdinně šťouchal do každého podezřelého úkrytu, abych se konečně utkal s aligátorem či hadem.

Celý rozlámaný jsem doplaval k jedinému ostrůvku s malým přístřeškem pro odpočinek. Kupodivu byl obsazený sendviči se cpoucí dvojicí. Byl to černý týpek, co vypadal úplně jak Tiger Woods, s manželkou, co nevypadala jak nikdo známý. Ach jo, tak já si tady chtěl užít klidu, vymočit se na pevné zemi do keře, natáhnout se a oni tu na mne už snad čekají. Mávali na mě jak na prvního máje a on mi hned pomohl zapíchnout loď, protože když viděl, jak s tím zase zápasím, tak mě raději vytáhl i s lodí na pláž, než by mě pak tahal zvlášť a mokrého. Oni byli parádně vybaveni, měli karimatky, outdoorové oblečení renomovaných značek, goretexové boty, chladící bednu plnou jídla a vody, plovací vesty, pod zadek takové parádní měkké sedáky, rukavice, aby neměli mozoly. No jak z časopisu, neponechali nic náhodě. Asi velmi dobře věděli, kam se vydávají. A já, nemehlo, jsem z lodi vylez do půl těla jen v maskáčích Levis, botách z výprodeje za třicet babek, bez klobouku, ten jsem totiž po cestě už stihl někde ztratit a s igelitkou Walmart v ruce. Hlavně že mám na krku foťák za sto litrů. Když mě viděli, náramně se asi podivovali, co je tohle za přízrak. Musel jsem vypadat jak Ježíšek před pyramidami. Hned otevřeli tu lednici a už mi cpali v zipem zavřeném igelitovém sáčku sendvič a balenou vodu, když jsem takový chudák a jsem tu v divočině s takovou výbavou, řkouce že jídla a pití mají dost. Já úplně v klidu, že ne, že mám ananas a zbytek džusu. Raději jsem si oblékl košili za čtyři devadesát, která byla jistě ideální do bažin a vysypal na stůl tu snůšku bordelu, použitých umělých lžiček a rozlámaných proteinových tyčinek. To jim spadla čelist podruhé, když viděli, co mám za překvapení v té igelitce. Zas otevřeli lednici a zas mi něco cpali. Já si ale přesto rozdělal ten nakyslý ananas, co na jazyku štípal, jako kdyby byl politý dresinkem z vyteklé ploché baterky, zakydal ho tím jogurtem, který jsem si musel otevřít rovnou do pusy, jak byl natlakovaný a dlabal jsem požitkářsky. Povídali jsme spolu asi půl hodiny, ukázali mi, kam mám jet, kde to stojí za to, na co si mám dávat bacha. Pak se rozloučili, několikrát mi zdůraznili, ať jsem opatrný a odpádlovali dál na západ. Já se už ale musel vrátit zpět na východ, na základnu, protože jsem měl za čtyři hodiny vrátit loď a při rychlosti 2 míle za hodinu jsem musel pádlovat pěkně svižně. Ještě jsem se vyfotil samospouští, aby bylo lépe odvodit hodinu smrti, hodil igelitku do korábu a vyrazil zpět.

Pádloval jsem jak o život a při představě, že v tom tempu musím vydržet čtyři hodiny bez přestání, na mě šly mrákoty. Najednou se vpravo v křoví něco šustlo. Jak když tam sebou tele škubne, takový to byl zvuk. Rychle otočím hlavu a koukám, byl to on! Aligátor! Dobré dva metry. Rozbušilo se mi srdce, teď mi všechno došlo, teprve teď jsem si uvědomil to riziko, které tady bezhlavě podstupuji. Doma na mě čeká manželka a pětiměsíční syn a já tady jako blbec šťouchám do keřů a vyvolávám konflikty s predátorem, který nevyjednává a nebere si servítky. Teď mi teprve došlo, proč mi ten černý přítel z přístřešku několikrát a důrazně opakoval: Buď opatrný! Celou dobu tady machruju, přivolávám to a teď, když to tady je, jsem nějak nesvůj. Nevěděl jsem, zdali mám rychle ujet, nebo se vrátit k němu. Je to poprvé, co mezi mnou a aligátorem není sklo v zoologické. Nikdy jsem nezažil pocit být čtyři metry od nebezpečného zvířete, co má stisk jak hydraulický lis, je ve svém přirozeném prostředí a já na chatrné loďce poprvé v životě a úplně mimo civilizaci. Chvíli jsem váhal, ale pak si říkám, hergot, však kvůli tomu jsem přijel! Zastavil jsem loď, opatrně potichu přehodil objektivy a vrátil se k němu, zůstal jsem tak šest metrů od něj, abych ho nevyplašil. Cvak, cvak, solím jednu fotku za druhou, ale byl hodně schovaný ve křoví, navíc proti slunci, takže ty fotky budou stát vyloženě za nic. Je ale jasně vidět ten zubatý ocas, jde z něj respekt i strach. Byl to skvělý pocit, vzrušení, adrenalin.

Pomalu jsem se k němu přibližoval, když jsem od něj byl tak tři metry, škubl sebou a zmizel ve vodě. Já se lekl, že jsem si málem cvrknul a foťák vyhodil. Zmateně koukám kolem sebe, kde že je ta bestie. Kam jen zmizel? Není snad někde pode mnou? Nejde mě převrhnout? Byl to hrozný pocit být na černé vodě ve vratké loďce a kdesi kolem vás plave zubatá příšera. Tahle zvířata ale naštěstí ještě mají přirozený strach z lidí a jakmile člověk překročí bezpečnou vzdálenost, zmizí. Maximálně matka by asi bránila svá mláďata, ale na to teď není období.
Šťastný z toho setkání ještě chvíli sedím a koukám do místa, kde byl, jako bych ho tam chtěl zpátky přivolat. Dlouhé minuty si užívám tlukot srdce způsobený tímto setkáním. Později se ale uklidním a pádluji dál na východ. Ani ne za pět minut, zase na tom stejném břehu, mě do očí praští ty špičaté obrysy aligátořího ocasu a zase přichází ten pocit. Opět mi srdce běží o závod a výrobník adrenalinu ze sebe chrlí další dávku. S odpoledním sluncem tito zabijáci vylézali z hnízd, aby absorbovali na hladině poslední teplé paprsky před podzimní hibernací. A já mohl být u toho!

Zpět jsem připádloval akorát ve čtyři. Po devíti hodinách strávených poprvé v životě na kánoi jsem byl ukrutně unavený a strhaný, nohy se mi pletly jak po pěti slivovicích, ale byl jsem šťastný, že jsem se setkal s aligátory. Dobrodružství, do něhož jsem se vydal nepřipravený a s totální absencí zkušeností, sice mohlo dopadnout všelijak a jistě i ke mně nelichotivě, ale jak se říká, kdo se bojí, se*e v síni a hlavně nemá co vypravovat.

Vytisknout (Ctrl+P) Stáhnout v PDF

Zdroj: Jan Tomášek, 03.05.2021

Ceska posta    
­­­­

Diskuse ke slohové práci
Jak jsem krotil aligátory







Mapy webu Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé Důležité informace Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­