Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• jedno ze zadání písemné práce z češtiny pro maturitu 2019
• vypravování s hororovými prvky, jehož úvodem je výchozí text

Konečně jsem dostal od pana T. dopis. Mám se neprodleně připravit na cestu. Po setmění přijede kočár, který mě doveze na jeho hrad. Šel jsem se tedy rozloučit s hostinskou. Když zjistila, kam jedu, okamžitě zbledla. Třesoucím se hlasem mi popřála hodně štěstí a vtiskla mi do ruky jakýsi předmět. Prý je to amulet, který mě ochrání. Pověrčivost místních lidí je vskutku úsměvná. Úderem osmé na mě před hostincem opravdu čekal kočár. Prapodivný chlapík, celý v černém, mi pokynul, ať nastoupím. Cesta vedla temným lesem. Ulevilo se mi, když jsme zastavili na nádvoří starého sídla. Vystoupil jsem a položil ruku na železné klepadlo ve tvaru vlčí hlavy. Než jsem stihl zaklepat, dveře se otevřely...

Rozprostřela se přede mnou skvostná síň s nádhernou výzdobou. Gobelíny na černě se lesklých stěnách a sošky na pozlacených podstavcích dotvářely okouzlující atmosféru. Místností se linul zápach odkapávajícího vosku. Chvílí jsem obdivoval dokonalost rysů na jedné ze slonovinových skulptur, když jsem si všiml nepřirozeného stínu na druhém konci síně.

"Patří mezi mé nejlepší kousky," zaskočil mě smetanově uhlazený hlas, "přivezl jsem si ji až z Egypta před mnoha a mnoha lety."
Začal jsem rozeznávat vysokou siluetu zahalenou ve fialkovém plášti, který se v zákrytu stínu choval jako neviditelný. Překvapivě neslyšnými kroky ke mně přistoupil. Stín kapuce mu zakrýval téměř celý obličej, ale lesk a pronikavost žlutých očí schovat nemohl.
Natáhl jsem ruku. Postava se zůstala nehybně stát. Chvíli mi trvalo, než jsem se odhodlal promluvit: "Těší mě, jmenuji se Kellner a působím jako soukromý de..."
Udělal krok blíž. "Ano, ano, vím, jak se jmenujete. Jenže kvůli tomu zde nejsme. Pojďte prosím za mnou."

Celý hradní komplex byl laděný do stejného fascinujícího stylu. Při procházení bludištěm chodeb se mi občas jeho postava úplně vytratila. Až po chvíli bloudění pohledem jsem ji opět zahlédl, ale o dobrých deset kroků dál než posledně.
Konečně. Vstoupili jsme do prostorného pokoje s hořícím krbem a dvěma pohodlnými křesly. Každé z nich mělo po své levé straně malý stoleček s šálkem vařícího čaje.
"Posaďte se," pokynul a sám se ladným pohybem uvelebil.
"Omlouvám se, že jsem se Vám nepředstavil, ale než tak učiním, musím si vždy udělat názor na lidskou bytost, které hodlám tuto informaci sdělit," řekl velice uklidňujícím hlasem.
Připadalo mi, jako by všechno, co jsem mu chtěl sdělit, četl z očí. Nedokázal jsem vydat ani hlásku.
"Mé jméno je Tiamat von Elser," sundal si kapuci a já uviděl dva bílé špičáky zaryté do jeho spodního rtu. Až teď jsem pochopil, do jakého maléru jsem se to dostal...