Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Bydlím v malém městě, ve čtvrti rodinných domků a zahrad. Mám moc ráda výhled z okna mého pokoje, vidím na celé město a na spoustu zahrad, a tak často jen tak sedím a koukám tam ven. Poslední týden ale trávím u okna většinu svého volného času. Dokonce jsem si pořídila i dalekohled...

Asi před čtrnácti dny jsem poprvé ze svého okna spatřila na jedné z opuštěných zahrad oheň. I když jsem ten oheň pak viděla každý večer, vůbec jsem nepřemýšlela, co by to mohlo být. Až po pár dnech jsem se tam zahleděla a zamyslela se. Spatřila jsem člověka, který u ohně seděl a neustále přikládal drobná dřívka. Vzbudilo to mou pozornost, takže jsem se posadila k oknu a bedlivě začala pozorovat. Říkala jsem si, co tam ten muž asi tak dělá... Vždyť je tak hrozná zima, proč nejde domů? Až po chvíli mě napadlo, že třeba tohle je jeho nynější domov.

Nejdříve jsem jen tak občas koukla z okna, jestli tam pořád je a co asi právě dělá. Vždycky jsem viděla, jak jen sedí na prahu malé dřevěné kůlny na nářadí a přikládá do ohně, který hořel hned vedle. Myslela jsem na to, jak mu asi musí být v téhle zimě, zvlášť když je v noci často až -20 stupňů, vzbuzoval ve mně strašnou lítost, ale taky neskutečnou zvědavost.

Pořídila jsem si dalekohled a moje pozorování bylo hned jasnější. Když jsem zaostřila, zjistila jsem, že je to starší pán..jak vypadá? Asi jako všichni bezdomovci - jeho nejvýraznějším rysem je špinavost, ale to mě neodradilo. Prohlížela jsem si celé jeho jmění, které má rozložené kolem boudy a kolem ohně. Pánev, konvice na vodu, pilka, sekyrka, hrnek, nůž...a podobné nezbytnosti.

Dokonce jsem jeden celý den strávila doma a pozorovala ho od rána až do tmy...
Ráno si nabral sníh (ještě že je ten sníh, má co pít a má s čím mýt sebe i své věci), dal ho do konvice a ohříval na ohni, k tomuto "čaji" žmoulal bezzubými ústy rohlík rozpečený na ohni. Když se nasnídal, uklidil ohniště, odstranil starý popel, rozdělal si nový oheň z bedýnek, které posbíral u supermarketů a pak jen tak nečinně seděl nad ohněm a ohříval se.

Vůbec jsem ale nepřemýšlela nad tím, co dělám. Vždyť jsem jak nějaký ubohý šmírák. Jak by asi bylo mně, kdyby mě někdo pozoroval při všech mých činnostech? Kromě toho jsem si ještě začala uvědomovat všechny ty kontrasty a vzbuzovalo to ve mně další hrozné pocity. Já jsem si seděla v přetopené místnosti, zrovna vykoupaná a cpala se sladkostmi a dobrotami a hleděla na to, jak on je zmrzlý a špinavý a žmoulá u ohně tvrdý rohlík. Často jsem se taky budila v noci horkem a koukala, jak on se opět třese nad ohněm. Přemýšlela jsem, jak se asi dostal do takovéhle situace.

Chtěla jsem mu pomoct, jenže jsem nevěděla jak. Copak si ho můžu vzít domů? To by asi nešlo a hlavně na to nemám odvahu. Přemýšlela jsem, že za ním půjdu a prostě se zeptám, jestli něco nepotřebuje, že bych mu chtěla alespoň minimálně pomoct. Na to ale prozatím mám strach.
Jednou, když zase odešel sbírat bedýnky, jsem začala zběsile běhat po bytě a házet do tašky jídlo a různé věci. Rychle jsem vyběhla ven a mířila k jeho boudě. Nechala jsem tam tašku ležet a utíkala zase zpátky do mé "pozorovatelny". Bohužel se vrátil až pozdě, takže jsem neviděla jeho reakci ani to, co s věcmi udělal. Ale i přesto jsem měla alespoň trošku dobrý pocit.
Rozhodla jsem se, že mu tam prozatím budu nechávat jídlo. Dělám to ale vždycky, když je pryč. Jistěže se s ním chci někdy osobně setkat, ale na to bohužel ještě nemám dost odvahy...