Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Jako slohovou práci jsem si vybrala toto známé, ale i bohužel pravdivé přísloví, které je staré jako lidstvo samo. Každý, a to bez ohledu na věk, národnost nebo století, ve kterém žil, se o jeho pravdivosti přesvědčí na vlastní kůži.
Za dobu, kterou na této planetě strávíme, nás potká mnoho těžkých chvil. Některé se zdají nezvladatelné a připadá nám, že lepší už to nikdy nebude a je konec. Ale uplynou dny, týdny, měsíce, někdy možná i dlouhé roky a my si uvědomíme, že se zase umíme smát, že dokážeme přežít den, aniž bychom se utápěli v sebelítosti a slzách a vidíme nějakou naději na zlepšení. A podle dalšího velmi moudrého rčení "Co tě nezabije, to tě posílí!" se náš život odvíjí dál. Každá ztráta, ať už zklamání z první lásky nebo ztráta milovaného člověka, nám dodá vnitřní sílu a na další situaci jsme už mnohem lépe připraveni, neboť se dokážeme poučit ze svých chyb. Je pravda, že existují lidé - i já jich pár znám - kteří mají vše. Jsou zdraví, bohatí, úspěšní, mají úplnou rodinu, osobu, která jim poskytuje bezpečí a miluje je. Mají prostě vše. Ale ruku na srdce - jsou tito lidé doopravdy štastní? Asi ne. Takový život by mě bavil, koneckonců koho ne, ale...jak dlouho? Člověk, jenž pozná, co je to beznaděj a opravdový strach o někoho blízkého, si všech denních maličkostí a úspěchů váží mnohem víc... A co z toho vyplývá? Že starosti musíme brát jako součást našeho života, stejně jako vzduch, který dýcháme a i když si mnohdy myslíme, že lepší už to nebude, věřte mi, že jednou zase nastane den, kdy se budeme umět smát a v tom černém smutném nitru zase vysvitne slunce.