Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Tento, na první pohled vtipný výrok, má podle mě jednu zásadní chybu. Skrývá totiž v sobě zásadní rozpor, který by se dal shrnout do otázky: Je osoba, která není pyšná na své šaty, nebo spíš na to, jak dobře ve svých šatech vypadá, vůbec ještě žena? S vysokou pravděpodobností, hraničící s jistotou, zní odpověď ne. A zde bychom mohli tedy v této úvaze skončit. Jelikož by však práce v tomto rozsahu nebyla vhodná k odevzdání a vezmeme-li v úvahu, že není ryba bez kostí a člověk bez chyb a tudíž dokonce i já se mohu mýlit, připusťme i druhou možnost.

Proč jsou tyto ženy pyšné na své šaty? Některé proto, že jim nic jiného nezbývá. Mohou mít na sobě model sebedražší a moc jim to nepomůže. Zajímavým na nich zůstává pouze ten model. Tyto ženy se pak chlubí něčím, co je pro druhé nedostupné jiného důvodu hrdosti nemaje. Některé se pak k hrůze soudného okolí opájejí pocitem, že jim to sluší.

Většina žen je však podle mě spíše pyšná na to, jak dobře ve svých šatech vypadá, než na šaty samé. Některé právem a ty většinou vypadají dobře i v secondhandových kreacích, jiné naprosto bez důvodu, takže se vlastně blíží skupině prvé, ovšem v jiné cenové relaci a tudíž by je nevytrhl ani Armani.

A co ty ženy, které na šaty pyšné nejsou? No upřímně řečeno, mnohé nemají příliš jiných možností býti něčím zajímavé. Tak se pro ně póza nadřazenosti nad něčím tak nízkým, povrchním či světským jako je pěkné oblečení stává jediným způsobem, jak se učinit zvláštními. Setkáváme se tak s podivnými kreaturami šířícími kolem sebe ducha intelektuální převahy, existencionálního jsoucna, spirituálních rozměrů a podobných záležitostí pro normální ženskou naprosto cizích. Mimo to u toho vypadají asi tak, jako já si to existencionální jsoucno představuju a ještě mají na sobě dědův svetr s malou šmolkou v rukávu. Nemohu se zbavit pocitu, že tyto ženy by na svůj vzhled pyšné byly, ale z různých důvodů, někdy i zcela nepochopitelných, si zvolily jinou cestu. Částečně se tak dobrovolně vzdávají části své ženskosti, která je jednou z jejich mála výhod. Odhazují tak důležitou zbraň pro boj s druhým, méně dokonalým pohlavím.

Zůstává tak otázka, zda existují skutečně ženy, kterým opravdu a upřímně nezáleží na tak zásadních věcech jako jsou topy, retro tenisky, kosmetika a podobně, které kolem Kenvela, New Yorkeru, Bennetonu procházejí se stejným zájmem jako našinec kolem univerzitní knihovny? Bez mučení se přiznávám, že odpověď neznám. Možná se vyskytují v zeleném pekle jihoamerických deštných pralesů, v nepřístupných údolích himalájských nebo v poušti Gobi, kde se zatím podařilo vykopat tuším jen dinosaury. Ale přece i Pygmejky si propichují nosíky kůstkami, Arabka bez kila zlata je jako Bob bez Bobka. Tak opravdu nevím. Napadá mě jediná možnost. A to by bylo velice záludné, pohybují se mezi námi v přestrojení za elegantní půvabné ženy a jsou tak zcela neodhalitelné. A to je dobře.

Jen tak mimochodem. Pýcha předchází pád a být pyšný je přece ošklivé.