Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Letní prázdniny mám opravdu rád. Nejen proto, že nemusím ráno vstávat do školy, že se nemusím učit a že mám spoustu volného času, ale taky proto, že se pod večerní oblohou plnou hvězd a s orchestrem cikád za zády často scházíme v rodinném kruhu u táboráku a debatujeme o různých věcech. Občas je na pořadu "výhodná" koupě, jindy je předmětem debaty záhadné UFO, někdy sport či zralé borůvky. Ale taky si někdy navzájem klademe různé otázky. Zřejmě proto, abychom zjistili, jak ten druhý přemýšlí. Minulé léto jsem dostal otázku, co považuji za základní kámen vztahu. Do té doby jsem o tom nijak zvlášť neuvažoval, takže jsem zpočátku nevěděl, co mám odpovědět. Debata se ale rozběhla a nakonec jsme se shodli na tom, že člověk musí druhého v prvé řadě respektovat. Aby mohl kvalitní vztah vůbec vzniknout, musíme si uvědomit, že ten druhý je pro nás rovnocenným partnerem. Hned jsem si vybavil zotročené černochy ve středověku a masově umírající Židy za druhé světové války.
Tohle téma se ujalo, a tak byla nastolena další otázka: "Co si myslíš, že je nutné k udržení vztahu?" Odpověděl jsem, že podle mne je k tomu třeba tolerance. Člověk není dokonalý, každý má nějakou tu chybu. Taky je třeba důvěry. V tu chvíli se odněkud ozvala známá věta: "Důvěřuj, ale prověřuj!" Člověk by asi neměl slepě věřit. Platí tady snad víc než jinde známá pravda, že je všeho třeba s mírou. I nadmíra tolerance či bezmezná, bezhlavá víra je ke škodě. A člověk musí taky do vztahu nějak investovat, něčím přispět, aby od něj mohl něco očekávat.
Ještě než jsem usnul, chvíli jsem přemýšlel. U ohně se mluvilo o vztazích. Ale co to tedy ten vztah vůbec je? Dospěl jsem k závěru, že je to jakési pomyslné pouto mezi dvěma lidmi, kteří si důvěřují. Jeden se na druhého může spolehnout. Nevím ani proč, ale v tu chvíli mě napadly mezinárodní vztahy. U těch je to podobné jako u mezilidských. Stát, který je v nouzi a má dobré vztahy, se může spolehnout na pomoc druhého státu. V opačném případě, když jsou vztahy špatné, vznikají války, nepokoje a často se díky tomu přetrhne i to pomyslné pouto mezi lidmi. Z dějepisu známe spoustu revolucí, převratů, demonstrací a válek. Potom člověk běduje nad tím, že kvůli špatným mezinárodním vztahům ztratil ty, co měl rád, s nimiž byl "spoután". Kdo však dělá mezinárodní vztahy? Zase jenom lidé.
Představme si vztah dvou lidí jako vlákno pavučiny. V pavučině jsou denně některá vlákna zničená, ale zároveň pavouk další přidává nebo obnovuje dávno zpřetrhané. Někdy přijde vítr a vlákna pořádně potrhá. Někdy ji úplně zničí, ale osminožec může vytvořit pavučinu úplně novou. Pavouk, bohužel pro něj, větru poručit nedokáže, ale člověk má možnost vyhnout se větru v podobě války. Dokázalo by se lidstvo vyrovnat pavoukovi, kdyby přišla vichřice?