Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Pokaždé, když vcházím branou stromů lesa, zdá se mi, jako by začínal nějaký příběh. Čas se zastaví, vnímám své kroky a slunce, jež na mě bliká skrz zbylé listoví. Mlha mě halí v přívětivý plášť. Kráčím mezi stromy směrem k horizontu. Padá tma. Náhle se mi rozbuší srdce, namáhám oči, abych v podzimním šeru zahlédla jejich těla. Na pár temných hodin se les stává zase jejich domovem. Cítím respekt a pomalu se dávám na ústup. Mám pocit, že bych se měla omluvit za to, že ruším jejich klid v té malé rezervaci, co jsme jim milostivě nechali. Jak jsou šťastní nic netušíce o tom, komu vlastně ten který úsek lesa patří. Nic netuší o tom, že jsou jen živé maso, které skoro určitě skončí na talíři, po jejich kůži budeme šlapat, jejich hlavy vycpeme a nebo je hodíme psům. Nic netuší o tom, že někdo určuje délku jejich životů. Taky stromy, mezi kterými se procházejí, jsou jen něčím majetkem. Je to hmota, pouhé dřevo přece. Je mi nanic z toho, jak jsme si zotročili svoji zemi. Všechno je tu jenom pro nás, tak berte si, berte si kolik chcete, kolik unesete, uvezete, kolik sníte! Nezapomeňte však za to zaplatit! Hmota. Všechno podléhá naší nenasytnosti. Obyvatelům lesa jsme vzali prostor a klid, hospodaříme s jejich existencí, aniž by o tom věděli. Pařezy stromů mi jistě dají za pravdu.
A já se procházím mezi stromy. Do dlaní budu nabírat štěstí a tiše se radovat, promluvat k nim a vědět, že mi porozumí. Budu se procházet svým lesem dokud na holé pasece stát bude poslední strom.