Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• citát, který přeložil Josef Štýbr, je součástí tohoto čtyřverší:
  Věz, že své duši záhy sbohem dáš;
  že v taje boží clony vejdeš, znáš.
  Pij víno; nevíš, odkud přišel jsi.
  lij vesel; nevíš, kam se ubíráš.

Občas mi při čtení básní nad některými verši zůstane rozum zcela stát. Naposledy u jedné básně Peršana Omara Chajjáma. Jak může souviset konzumace nápoje s vědomím původu nebo způsob nalévání s tím, kam se ubírám? Jak to vůbec autor myslel a jak to chápou běžní lidé jako já? Vzhledem k básníkově specializaci, snažme se nahlédnout na celý verš z filosofického úhlu pohledu.

Jako jedno z rozumných vysvětlení se jeví metafora. Oním vínem totiž vůbec nemusí být myšlen nápoj z hroznů, nýbrž žití samo. Pít víno by mohlo znamenat bytí, usrkávání každodenních loků své vlastní existence, způsob vypořádání se se životem. Nevíme, kde jsme se tu vzali, tudíž nám nezbývá než předpokládat, že smysl naší existence se nenachází v minulosti, ale v budoucnosti. Proto je důležité životní boj předčasně nevzdávat a raději stále upíjet ono víno všedního života, abychom se případného poznání smyslu života vůbec dočkali. Způsob lití pak zákonitě musí vyjadřovat to, jak se se životem vypořádáme.
Jak jsem již zmínil, o budoucnosti se můžeme leda tak dohadovat, ale jistě v ní je nějaká naděje. A pozitivní přístup k životu tuto šanci na šťastný konec zajisté velmi posílí, tak proč si sklenku neplnit zvesela!?

Možnost, že autor pouze holdoval nápoji z vinné révy a verši nic hlubšího sdělit nechtěl, nemůžeme vypustit. Ovšem verše samy o sobě nijak výjimečné nejsou. Proč by se tedy báseň dochovala téměř celé tisíciletí? To vše jsou jen dohady a básník se k tomu vyjádřit již nemůže. Můžeme však předpokládat, že lidé by po staletí holý nesmysl ve své ústní slovesnosti určitě nepřechovávali.