Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Seč je rekreační středisko, kam rok co rok přijíždí spousta lidí, aby si užili krásného počasí, skvělého koupání v sečské přehradě, okouzlující přírody okolo a krásného ticha, které je přerušováno pouze bzukotem hmyzu a zpíváním ptáků. Také my, třídy 2. B a 2. C z Obchodní akademie Pardubice, jsme byli vysláni do této krásné přírody.
Píše se 28. května 2007 a my stojíme na parkovišti za zimním stadionem v Pardubicích. Nedočkavě vyhlížíme dva autobusy, které nás mají dopravit do Junior centra u sečské přehrady. Asi po půl hodině přijíždí první autobus, do kterého se posléze musíme narovnat všichni, protože druhý autobus má poruchu. Sedíme po třech a cesta není moc příjemná. Asi po hodině jízdy nás řidič vysazuje před ubytovnou, kde čekáme na další pokyny ze strany vyučujících. Ty ale nepřicházejí, proto se pomalu všichni uvelebují do trávy. Zavádíme první rozhovory s druhou třídou a vybalujeme své svačiny. Když se i já uvelebím do zeleného koberce tak, že mě nikde nic netlačí, přijíždí hlavní vedoucí výletu pan Ondřej Koleno a je čas se zvednout...
Jsme ubytovaní ve třetím poschodí solidně vyhlížející ubytovny. Procházíme dlouhou chodbou lemovanou dveřmi, které ukrývají třílůžkové a dvoulůžkové pokoje s koupelnou, záchodem a malou chodbičkou. Pokoje vypadají útulně. Vcházím do pokoje a do nosu mě uhodí zatuchlý zápach. Okamžitě otvírám okna. Rozhlížím se po pokoji. Je celkem dost světlý. Jsou zde tři postele. Dvě jsou naproti dveřím a od sebe je dělí úložný prostor na peřiny. Vedle postele dál od okna jsou skříně. Třetí postel stojí u dveří a také jí patří samostatný úložný prostor pro peřiny. Tyto skříňky nám celý náš pobyt sloužily jako noční stolky. Nad postelemi jsou pak dvě poličky... Vybalíme si, povlečeme postele a už nás pan Koleno volá, abychom si prošli okolí ubytovny a podívali se na sečskou přehradu.
Po obědě nás čeká vodní hra, která spočívá v tom, že se vyberou dva lidi z družstva, ti plují na kanoích asi dvě stě metrů. Tam jeden z dvojice vyskočí na břeh a zodpoví otázku z oborů zeměpisu, zbožíznalství, českého jazyka nebo dějepisu. Pokud odpoví správně, získá jeho družstvo bod. Pak se vrací na kánoi zpátky ke družstvu a vybíhá další dvojice. Hra trvá asi dvě a půl hodiny a vítězné družstvo, které nasbíralo nejvíce bodů, zísává sladkou odměnu. Hrajeme také softball, něco na způsob amerického fotbalu s ringo kroužky, volejbal a basketbal. Nechyběly i jiné zajímavé sporty... Po večeři nás čeká video o zdravovědě. Většina lidí ho prospí a někteří jedinci mu nevěnují pozornost a raději se baví se sousedem. Zajímavější je pro nás praxe, která přichází v úterý, a to první pomoc na umělém panákovi "Andule". Čeká nás také výlet na Oheb spojený s různými úkoly. Když vycházíme z chaty, padá slabý deštík, který pomalu ustává. Rozhlížím se po okolí a vdechuji ten čerstvý vzduch spojený s nádhernou vůní lesa. Je tu opravdu krásně. Klid, mír...nikde není slyšet rachot automobilů. Jenom sem tam zatluče datel do stromu nebo ptáček zatrylkuje veselou melodii. U srdce je mi lehko... Po chvíli se dostáváme k silnici a moje euforie mírně klesá... Poté nás čeká výstup do kopce, abychom zhlédli zříceninu hradu či pevnosti Oheb. Je odtud krásný výhled na přehradu a na ostrůvek uprostřed, který je obklopen ze všech stran vodou. Působí na mě exoticky a zároveň romanticky... Uděláme pár fotek a vracíme se zpátky pod kopec a poté jdeme na náměstí v Seči, kde si všichni za odměnu koupí v samoobsluze nanuka nebo jinou dobrotu a někteří zaskočí do nedalekého obchodu, kde si koupí gumové kachničky jako suvenýry. Poté se vracíme na ubytovnu, jdeme na oběd a až do večera hrajeme softball. Pak nás čeká příprava na noční hru. Všichni se bojí, že budou muset jít lesem, ale zjišťujeme, že nejde o nic jiného než projít kolem budovy. Tam je v křoví schovaný pan Koleno a my si musíme do hlavy vtlouci několik slov či vět ze závěti jistého šlechtice Jindřicha z Lipky a poté je pokud možno ve správném znění přenést na papír. Celá hra trvá asi do dvou hodin ráno. Spát se nám ovšem nechce, i když celé dva dny byly náročné. A tak, když nás paní Francová zažene do pokojů, povídáme si o všem možném a spát jdeme kolem třetí hodiny ranní.
Ve středu ráno těžko vstáváme a odcházíme rozespalí na snídani. Při cestě zpátky na pokoje nás probouzí déšť. Musíme začít balit a uklízet, protože každou chvíli mají dorazit spolustudenti z 2. A a 2. D. Mineme se s nimi ve vchodu. Vyměníme si rychlé pozdravy a už nastupujeme do dvou autobusů, které nás opět odvážejí směrem k Pardubicím. Naposledy zamáváme tělocvikářům, kteří zde zůstávají, a míříme pryč...
V autobuse jsou všichni zamlklí. Jednak je to proto, že jsou všichni unavení a nejraději by spali, a také bychom se rádi vrátili zpátky na Seč a prodloužili si výlet alespoň do konce týdne. Snažím se nemyslet, jak krutý bude návrat do reality. Z těch bezstarostných dní plných veselí zpátky do školních lavic, kde budeme muset opět všichni namáhat hlavu složitými vzorci a letopočty. Zavřu oči a snažím se na to nemyslet... Na chvíli ještě chci udržet veselou náladu... Když pak vystupuji na vlakovém nádraží v Pardubicích, je mi jasné, že se vracím pevnýma nohama na zem. Naposledy zamávám ostatním v autobuse a unaveně usedám do vlaku. Tak nám opět začíná škola.