Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Čekal jsem na zastávce MHD na Sko. Pokaždé, když jedu v poledne, je to Skem. Ovšem těch lidí. Tlačenice, že by člověk div duši nevypustil. Naštěstí jsem vysoký a můj dlouhý krk mi zaručuje dobrý přehled o situaci. Nasměroval jsem se k okraji chodníku a pomalu, píď po pídi, jsem se posunoval kupředu.
Kousek před vozovkou jsem musel zastavit. Dál to nešlo. Měl jsem na sobě sváteční šaty a doufal jsem, že se jim nic nestane. Moje sváteční šaty tvoří dlouhý kabát a klobouk. Dlouhý kabát je sice dlouhý příliš, ale je nový. Klobouk je sice starý, ale má krásný úzký proužek kolem dokola. A navíc mi padne jako ulitý. Košile a kalhoty nejsou vidět, tudíž nemusí být sváteční. Lépe řečeno jsou nesváteční, protože nejsou vidět.
Když jsem tak přemýšlel, jaký jsem švihák ve svých dvaceti šesti letech, někdo mi šlápl na nohu. A podruhé a potřetí. Obořil jsem se na něj a využil k tomu celou svou výšku. Pán zbledl a nebyl schopen vydat ani hlásku. Zrovna, když jsem chtěl použít jedno peprné slovo na adresu onoho nezvedence, přijelo Sko. Ani jsem nedokončil načatou větu a skočil do autobusu. Sedl jsem si do třetího dvousedadla vpravo a na pošlapané lakýrky jsem rázem zapomněl.
Později jsem ve městě potkal jednoho dávného známého. Dal jsem se s ním do řeči. Probrali jsme starosti i radosti mladých lidí a tu jsem si všiml, že mu schází jeden z kabátových knoflíků. Ihned jsem ho na tuto nesrovnalost a nedbalost upozornil. Ani jej to nijak neznepokojilo, až jsem se divil, jak nezúčastněně se na to prázdné místo podíval. Co naplat, ne všichni se oblékají tak pečlivě jako já...