Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Svoje rodiče jsem nikdy nepoznal, ale dali mi alespoň do života cennou lekci. Nikdy neměj děti. Právě proto, abys jim neublížil tak jako oni tobě. Nechají tě pohozeného na ulici s tím, ať se o sebe staráš. A to ještě neumíš ani chodit. Zvykej si, tohle je tvůj úděl, nejspíš si mysleli.

Pravdou je, že matkou a otcem mi byla od narození právě ulice, kde jsem musel žít pod nadvládou krutých monster, co řídí tento svět a prakticky celou tuto planetu, na které žiji. Nemám žádné právo, jsem lovená zvěř a musím se proto skrývat. Pokud bych tak neučinil, jistě by mě chytli a nejspíš i zabili.

Spím v jejich popelnicích, ve starých kartónech a prakticky všude, kde se dá. Jím to, čím oni pohrdají a nechutí se jim. Jím to, co oni vyhazují, protože mě a celé mé rase nedovolí nic. Nemůžu chodit na záchod tam, kde chci, protože se jim to hnusí. Nemůžu chodit tam, kam chci, protože jsem jim na obtíž. Nemůžu mluvit, protože je to ruší. Takový to jsou tyrani. Lítost mají pouze pro sebe, ti zvláštní tvorové. Diktátoři.

Ani dnes večer tomu není jinak. Pojedl jsem trochu z kontejneru nějaké zbytky a uvelebil se v něm s nadějí, že se dočkám dalšího rána. Bohužel jsem se mýlil. Nedlouho po tom, co jsem usnul, se totiž do mého snu vkradl lovec. Lovec mojí rasy, jenž mě speciální zbraní chytil za krk a znemožnil mi tak jakýkoliv útěk, útok nebo dokonce samotnou obranu. Bylo to marné. Když jsem otevřel malátně jedno oko, zjistil jsem, že to nebylo pouze v mém snu, ale také ve skutečnosti. To už bylo bohužel příliš pozdě. Vezli mne ve svém podivném zařízení, vyluzujícím děsivé zvuky, které musely patřit nejspíš k jejich dorozumívacímu jazyku, z něhož jsem dokázal pochytit jen pár slov.

Zprvu jsem se snažil vzdorovat, ale mé vězení v tomto zařízení bylo zkonstruováno velice důmyslně, neboť veškeré mé pokusy skončily nezdarem. Pokusil jsem se je proto odzbrojit svojí řečí, kterou tak nesnášeli, ale namísto toho jsem schytal ránu paralyzérem, což jim udělalo obrovskou radost. Po této cenné lekci jsem už nevzdoroval.

Dovezli mě nakonec do jejich věznice. Zde mne jejich doktor-léčitel, nebo kdo to vlastně byl, pozorně zkoumal. Nevím, proč to dělal, ale bylo mi to nepříjemné, neboť se dotýkal i takových míst, kterým bych nikomu nikdy nedovolil se dotknout. Přesto i zde moje obrana byla marná. Jejich obranné ochranné pomůcky si s ní snadno poradily.

Pak mě nadopovali jakýmisi látkami. Pod jejich vlivem jsem i usnul a probudil se až ve své cele. Nebyl jsem zde ale sám. Po všech stranách se nacházeli vězněni i ostatní členové mojí rasy. Tito zvláštní tyrani nás zavřeli pro své vlastní pobavení a pozorovali naše reakce. Mnozí se snažili používat svou řeč, aby jim uškodili, ale nijak to nepomohlo. Já jsem mlčel. Věděl jsem, že je totiž marné.

Pár dní jsem pobyl v tomto žaláři, kde mne krmili pouze vodou a jakýmsi univerzálním krmivem, jež nemělo žádnou chuť ani vůni. Přesto mě udržovalo při životě. Poznal jsem již konečně, k čemu toto místo - mnou přezdívané vězení - vlastně slouží. Dalo by se říci, že šlo o jakýsi obchod, kde se prodávají otroci naší rasy, jejichž osud poté je mi zcela neznámý. Zatím mám štěstí, neboť mě žádný z členů těch tyranů dosud nechtěl. Zatím.

Přeci jen mne někdo odvádí z mojí cely. Nejsou to ale otrokáři, nýbrž lovec, který mě sem zavlekl. Netváří se příliš spokojeně. Ani se mu nedivím. Proč taky, promarnil svůj čas, aby mne chytil, když se mu to nijak zpátky nevrátilo a ještě mě k tomu musel živit. Je mi proto jasné, co se mnou asi udělá. A ano, nemýlím se.

"To je ten pes, co má být utracen?" zeptá se opět tou divnou řečí doktor, co stojí po jeho levé straně. V ruce pevně svírá injekci se záhadnou tekutinou, která do mne bude asi vpravena tou obrovskou jehlou, co z ní čouhá na konci.
"Ano, ano, ten pes," odpovídá lovec.
Pes, tak mi říkají. Tak říkají všem z mé rasy. Nevím, co znamená to označení, a nevím, proč jsme jejich otroci. To, co však vím, je, že toto je můj konec. Konec mého života.

Nevzdoruji jehle, protože jsem se naučil, že vzdor je na tomto místě marný. Nechám si proto vpravit onu tekutinu do svého krku a po chvilce se mi podlamují nohy. Tep se mi zrychlí, ale pak najednou umlkne. Párkrát jej ještě náhodně zaslechnu, ale to už zavřu oči. Navěky.