Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Lavička. Černá a ošoupaná. Pro kolik lidí se stala místem odpočinku či jen malou zastávkou? I dnes se na ní vystřídalo tolik lidí. V tuhle pozdní hodinu ji pokrývala jen centimetrová vrstva sněhu. Bílého babího peří šeptající kolemjdoucím vlídná a lstivá slůvka. Běl nabádající člověka dotknout se, promnout mezi prsty a zapomenout. Umlčet v hlavě hlasy volající o pomoc. Nutí sedět v přítmí lampy a zasněně pozorovat líně padající vločky. Hodinu, dvě, celý den.
Kroky, rychlé kroky. Sníh zpozorněl. Zbystřil sluch a napjal svaly. Přivřel oči a čekal. Křup. Křup. Ze stínu noci vyběhne děvčátko. Černé kadeře se zaleskly ve světle plynové lampy. Udýchaně lapá po dechu. Ohlédne se zpět. Očima plnýma děsu a jiskření těká do neprůhlednutelné tmy. Nic. V zorném poli se mihne černý stín. Poplašeně trhne hlavou. Lavička, stará lavička schovaná za okrasnými keři. "Mohla bych se tady schovat? Za těmi keři si mě nikdo nemusí všimnout. Místo je ve stínu. Navíc začíná sněžit. Mám to tedy zkusit?" Váhá. Z nerozhodnosti ji vytrhne zvuk tříštícího se skla. Vyjekne a rozběhne se k místu ukrytému zraku. Schoulí se do klubíčka, s koleny pod bradou. Srdce bije jako o závod. Snášející se vločky pomalu proplétají dívčiny vlasy. Nadechne se a zadrží dech. Těžkopádná mužská postava proběhne kolem. "Viděl mě?" Otázka se uhnízdí na rtech. Nervozitou zhluboka vydechne, až ji poděsí sípavost vlastního hlasu. Po růžových tvářích se kutálejí slzy. Třese se a vzlyká. Už je jí jedno, jestli ji někdo uslyší.
Sníh padá. Děvče si protře očí a utře nos. Rozhlédne se kolem. Ani si v tom spěchu neuvědomila, jak je tady teplo a bezvětří. Skoro jako by se sníh tetelil očekáváním. Přesto přetáhne bundu přes kolena a se zájmem a uvolnění pozoruje vločky hrající si na honěnou. "Jsou tak krásné, měkké a dokonalé." Jedna jí přistane na nosu. Usměje se.
Chumelí. Stopy již dávno zapadaly a světlo lampy, odrážející se ve vločkách, pozměnilo temnou a mrazivou noc v konejšivou bílou tmu. Klíží se jí oči. Sníh šeptá: "Spi, spi.., spi...." Odněkud přichází známá vůně. "Odkud ji jen znám? Byla mojí oblíbenou, tak kam se jenom za ta léta poděla?" Neví. Je unavená. Nehledě na nebezpečí se plně vydává do rukou paní Zimy.
V polospánku již necítí, jak si "láskyplný" sníh vybírá svou daň. Necítí prokřehlé prsty. Srdce tepe stále v pomalejším rytmu. Krev chladne a tuhne. Vzduchem se nese cinkavý smích. Přestane sněžit. Zvedne se vítr a opře se do těžkých mračen. S lehkostí, bez výčitek odplouvají mohutné chuchvalce vloček. Hvězdy bledě poblikávají. Všechno se dá do pohybu, jen lavička tiše zasténá pod tíhou sněhem pokryté dívky.