Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Mám strach z toho, co mě čeká. Vždycky jsem byla spíše strašpytel a raději se nepouštěla do riskantních akcí. Teď však nemám na výběr, tohle je životní úkol nás všech. Skočit a padat. Ale kam vlastně? To dosud nikdo nezjistil. Skoro každý vysoce postavený si vymyslel svoji teorii a pak jeho kněží chodí a hlásají jeho pravdu. Já věřím, že tam dole na nás čeká úplně nový život, ještě lepší, než jaký máme tady. Na smrt myslet nechci, všichni seskočí ještě tak mladí.

"Já se na pád hrozně těším," svěřil se mi kamarád, když do našeho seskoku zbývalo pár hodin. "Tady už nás nic nečeká. Chtěl bych začít znovu."
"Co když dole číhá neštěstí, Marku? Mám to tu ráda, bojím se," řekla jsem a nervózně se podívala dolů pod svoje chodidla. Byla tam prázdnota, bílé nic. Může se v něm ukrývat cokoliv.
"Nebuď hloupá," odvětil Marek, chytil mě za ruku a vlekl pryč. "Bude to zábava, životní zážitek. Nemůže se nám nic stát."
Jak to mohl vědět? Raději jsem se neptala, chtěla jsem věřit jeho slovům. Byl tak odvážný a vyrovnaný, byla jsem vděčná za jeho společnost. Věděla jsem, že s ním po boku budu v bezpečí.

Oblékli nás do bílých košilí s dlouhým rukávem. Učesali vlasy a umyli obličej. Potom k nám přistoupil kněz, pokapal nás svěcenou vodou, žehnal nám a přál šťastnou cestu. První vypouštění poutníků v roce je vždycky událost, a tak se na nás přišla podívat celá vesnice. Nikdo z těch, co si mě prohlížel, mi nebyl blízký. Všichni až na Marka už spadli a my tu zůstali sami s cizími lidmi. Tleskali nám a děkovali, mluvili o nás, ale nikdo z nich nás vůbec neznal. Možná je dobře, že opouštím svět plný pokrytců kvůli místu, kde mám rodinu i přátele. Anebo tam nikdo takový není, jenom smrt a neštěstí.

Stáli jsme bosi na kraji skály a drželi si sukně před vichrem. Moje vlasy, pečlivě smotané do pevného copu, nepustily ani pramínek, ale ty Markovy mu poletovaly všude kolem hlavy.
Chytil mě za ruku. "Bude to dobrý. Slibuju," dav za námi začal být nedočkavý a pomalu se sunul k nám, "já tě všude ochráním."
"Nechci spadnout, chtěla bych domů," plakala jsem a slzy mi přimrzly na tváři. Pálily jako sůl v otevřené ráně.
"Nemáme na výběr, Terezko," zašeptal Marek, otřel mi tu největší kapku na lícní kosti a políbil mě. "Jsme sněhové vločky, tohle je náš osud."
Pevně mi stiskl dlaň a společně jsme skočili. Vůbec jsem se nebála, akorát mě krásně pálily rty.