Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Po pokoji pobíhala vyděšená myška. Ten děsivý šramot, co se ozval seshora z dálky nad schodištěm, jí signalizoval, že sem brzy někdo přijde a z její přítomnosti zjevně nebude mít zrovna velkou radost.

Šramot zapadajícího klíče do zámku, odemykání a následné zaskřípání dveří jí říkaly, že už nemá příliš času. Rozhlédla se proto kolem a bez jakékoliv špetky představivosti sklouzla do dřevěné bedny, v níž se vršily čerstvě otrhaná jablka.
Tiše doufala, že si ji ten záhadný návštěvník nevšimne a hlavně nedostane chuť na to rajské ovoce, jež jí poskytlo útočiště v těchto horkých chvilkách. Nevšimne-li si ji takto, pořád je zde šance, že ji prozradí její srdce. To zrádné srdce, co jí tlouklo tak zběsile, až se sama obávala o svou bezpečnost.

Těžké kroky statných nohou pojednou umlkly a rozhostilo se děsivé ticho. V této chvíli bylo důležité vyčkávat, neboť kdo učiní první pohyb, ten prohrál. Padne-li ten nemilý los na myšku, pak se bude muset rozloučit se svým životem. Nebylo to fér, protože ona by musela zaplatit víc...
Přesto na pravidla této hry kývla. Prázdný žaludek a nutkání vložit něco do hladových úst byl k nezastavení. Upsala by se tak ďáblu, aby jen jediné zrnko pšenice či čehokoliv jiného mohla snít. Teď to byla ovšem jablka - ten zrádný plod, který způsobil v minulosti mnohé problémy.

Konečně se někdo pohnul. Dle naprosté tmy ve spižírně se dalo pouze hádat, kdo by to mohl být. Těžce sípal a šmátral ve tmě. Pak objevil něco měkkého. Stiskl to, ale tomu "něco" se to příliš nelíbilo, a proto ho kouslo do ruky. Jak ten pak zavřeštěl!

"Mami, něco mě kouslo do ruky!" zanaříkal chlapecký ukňouraný hlas v přesně dané rytmické tónině a s pláčem se rozběhl střemhlav po schodišti nahoru, aby tam své matce ukázal sotva patrné zranění, jež v jejích očích ale nabývalo dojmu, že utrpěl těžké válečné zranění, které mu způsobil šrapnel od granátu.
"Ukaž broučku, budeme to muset vydezinfikovat," zaslechla ještě myška, když se shůry zavřely se zaskřípáním dveře a ona tak zůstala zase ve tmě zcela osamocená.

Tentokrát vyhrála. Tentokrát ano. Ale kolikrát tento boj Goliáše a Davida bude muset ještě absolvovat? Kolikrát bude ještě trvat, než drobnou postavičku obr zašlápne a nadělá z ní sotva rozpoznatelnou mrtvolku malého zvířátka? Kolikrát?
Myška netušila. Nechtěla nad takovými úvahami ztrácet čas. To by tak z toho života nic neměla. Raději si namísto toho přitáhla k sobě kousek jablka a s radostí se do něj zakousla. Slastně se přitom olizovala a nechala myšlenky plynout volným směrem.
Tu okamžik měla před očima dobře uleželý sýr, tu zase uzeninku a vzápětí mírně zapáchající, přesto stále pořád dobrou rybku. O takových věcech myslela neustále. Pomáhaly jí přečkat samotu a taky zabít čas.
Jen tak mohla v klidu uvažovat o tom, že by přišel i nějaký ten zítřek.

Pomalu zavřela oči, pár minut ještě bloudila ve svých výjevech o jídle a potom usnula. Spala klidně, dlouze a ač se to zdálo vzhledem k obsahu bedny zvláštní, tak i pohodlně. Zdál se jí krásný sen - jak jinak než o jídle.
Proto jí přišlo nesmírně nepříjemné, když se její výjev třípatrového marcipánového dortu rozplynul za hlasité rány, když někdo silně za sebou něčím bouchl.

Myška nemusela dlouho přemýšlet, aby jí došlo, že tu zase byl ten otravný dvounohý tvor, aby jí zde překážel v jejím malém spokojeném království, kde se záhadně všechno doplňovalo, jenom aby ji to uspokojilo.
Proč sem jen musel chodit? Cožpak ona mu něco kdy udělala? Ne, tak proč ji tedy otravoval? Neustále se nad tím zlobila, avšak velice brzo ji to přešlo. Měla totiž sucho v ústech a zase ji přepadla mlsná.
Obzvláště teď, když ucítila tu neodolatelnou vůni čerstvého sýra, která přímo vybízela k tomu, aby k němu přisedla a ukousla si, co hrdlo ráčí.
Myška samozřejmě neměla důvodu jakkoliv protestovat, a proto se několika šouravými kroky dostala až k němu.
Zde pak stočila úhledně do spirálky svůj dlouhý ocásek, posadila se na bobek a dotkla se špičkou nosánku kousku, aby lépe nabrala onu vůni a vychutnala si tak ještě jednou ten slastný požitek.
Byla gurmán, a pokud chtěla něco sníst, musela to zvážit a zhodnotit po všech stránkách. Nejen co se týče chuti, ale i vůně, vzhledu a zpracování. Pravdou bylo, že tady nemohla být více spokojená. Ach, jak jí srdce zaplesalo z té dokonalosti!

Najednou se ozvalo klapnutí a pak rána. Až příliš pozdě si drobná uličnice uvědomila, že se dostala do pasti. Marně se svíjela, kopala, škrábala a kníkala. Nic jí nepomohlo. Železná svorka držela napevno a ona tak mohla jen čekat. Čekat, až si pro ni přijde její osud. Teď už nemohlo přijít nic jiného než samotná smrt.

Za pár hodin přišel dvounožec a zvědavě se na polapené zvířátko podíval. Sehnul se a zkusmo do něj šťouchl, aby zjistil, zda se hýbe, nebo ne. Vypadalo to, že je mrtvé, a proto uvolnil sevření pastičky, vzal ho za ocásek a zvědavě si jej prohlédl.
V ten moment přišla myška k vědomí a chopila se své příležitosti. Zase se zakousla do ruky tomu neposedovi, který ji ihned poslušně pustil z metrové výšky na zem, kde dopadla na všechny čtyři a rozeběhla se ke schodům.

Měla toho už tak po krk. Další riskování pro jídlo ji v tuhle chvíli přišlo jako hloupá protinabídka k tomu, aby neodcházela a zůstala.
Pravděpodobně to bylo náhlým závanem strachu a paniky, jak se snažila odsud utéci, protože by jinak s radostí přijala.
Vyškrabala se rychle po schodech nahoru, proklouzla jedněmi otevřenými dveřmi, pak i druhými, ignorovala řev matky ublíženého chlapce, který doposud křičel zpoza spižírny ve falešné tónině, a vyklouzla ven na dvorek.

Už si myslela, že má vyhráno, už byla venku. Nic ji nemohlo překvapit, byla na čerstvém vzduchu, který tak dlouho necítila. Byla na svobodě!
A pak chramst. Ohnal se po ní kocour a sežral ji, aniž by mrkl okem...

Zapomněla na to nejdůležitější. Tam venku nebyla sama. Byla zde i jiná zvířátka. Kvůli své neostražitosti a hlouposti přišla o to nejcennější, co měla - svůj život.
Z gurmána se tak stalo jídlo.