Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• povídka se zamyšlením

Po vyšlapané pěšině právě přicházela Liokaze. V rukou opatrně nesla malý kožený váček na tabák. Měl to být dárek vrásčitému starci i nejlepšímu příteli v jedné osobě za vyprávěné příběhy. Jak se již stalo téměř tradicí, každé odpoledne Liokaze navštěvovala bývalého náčelníka jejich kmene a poslouchala barvité starcovo vyprávění. Dnešek byl ale v něčem jiný. Liokaze po dlouhých hodinách pečlivé práce konečně dokončila své dílo a mohla jej věnovat Udatnému Srdci. S radostí si opět sedla na jeho klín a mlčky mu pověsila na krk svůj dárek. Čekala, co na to řekne starý indián. Ten svými drsnými prsty přejel po důkladné práci a něžně pohladil děvčátko po ebenových vlasech. To bylo bezpochyby pochvalné znamení. Holčička mu pohlazení vrátila a čekala na další příběh. Udatné Srdce se zahleděl do dálky a začal vyprávět:

"Když jsem byl ve tvém věku, jezdíval jsem na koni daleko na východ. Pásla se tam stáda mustangů a já vždy snil o tom, že se jednou na nějakém projedu. Byli rychlí a svobodní - jako my. Všude okolo nás rostla zelená tráva a tekla křišťálově čirá voda. Indiánské kmeny neměly nepřátel a válečná sekyra se zakopala hodně hluboko. Žili jsme v míru a soužití s přírodou. Postupem času se ale situace začala měnit. Bledé tváře začaly zabírat naši půdu a jejich vozy osídlovaly celé východní pobřeží. Začaly vznikat nové osady, v nichž se objevilo největší zlo, které nás kdy potkalo - ohnivá voda. Byl to učiněný ďábel, jenž udělal z našich kmenů nepřátele. Bledé tváře si navíc ze své rodné země donesly neuvěřitelně silné zbraně, říkaly jim pušky. S jejich pomocí rozšiřovaly svou moc a začaly vytlačovat indiánské kmeny dál na západ. Lovily zvířata, někdy jen pro zábavu, a proto se množství bizonů začínalo pomalu ztenčovat. Vypalovaly lesy, a tak vznikala nová místa pro jejich osady. Za nějakou dobu si usmyslily, že jezdit na koních je nepohodlné a začaly budovat tratě pro zvláštní stroj, který dělal ohromný rámus. Medvědí Tlapa ho kdysi pojmenoval Ohnivým ořem a toto jménu mu zůstalo, i když mu Evropané říkají jinak. Náš šaman, jenž je obdařen vlastností rozmlouvat s Bohy, viděl, jak si běloši podmaňují celé naše prérie a vybíjejí stáda zvěře. S takovou rychlostí jakou bledé tváře pustoší zemi, zde bude za chvíli jen vyprahlá poušť a nebude zde nic, co by připomínalo předešlé hojné časy.

Já vím, že se jednou staneš náčelnicí tohoto kmene, tak ti dám několik rad. Musíme zastavit Evropany v ničení tak štědré přírody. Zastav ničení indiánských stanů a ochraňuj veškeré živé bytosti na tomto světě. Promlouvej k bledým tvářím a ukaž jim pravou krásu této země. Ne, nehraje zde hlavní roli množství zlata, ale počet šťastných okamžiků, které si člověk dokáže vrýt do paměti. Jak to tak půjde dál, tak slunce vypije všechnu vodu na zemi a život na tomto světě skončí..."

Malá Liokaze se rozplakala. "Musí to takhle opravdu skončit? Co bude pak dál?" vzlykala a svými dětskými prsty si utírala tekoucí slzy. Starý indián nic neřekl, pouze se smutně zahleděl do dálky....