Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Když jsem byl malý, četl jsem pohádku o knize, která žila v knihovně. Ta kniha byla smutná. Lidé ji odmítali číst, protože kdysi ji nějaký malý kluk poničil. Ostatní knihy ji také neměly rády. Prostě měla špatný život.

Jednoho dne se pro knihu vydal dědeček, který ji četl, když byl malým chlapcem. Tehdy si ji oblíbil, proto se dnes rozhodl ji ukázat vnoučatům. Kniha byla celá šťastná, že už nebude ležet v knihovně, ale že bude u někoho doma alespoň na jeden den. Děda si ji zastrčil do batohu, aby mu nevypadla a vydal se na cestu domů.

Ovšem u něj doma to kniha také neměla zrovna jednoduché, neboť dědeček měl sklerózu a zapomněl ji v batohu. Trčela tam skoro týden bez světla a vzduchu.
Když si děda konečně na knihu vzpomněl, zvolal: "Jejda! Jsem to ale hlava děravá, já na tu knížku dočista zapomněl!"
Vyndal ji z batohu a ona nevěřila svým listům. Uviděla zámek. Dědeček totiž nebyl ledajaký. Byl to král říše za sedmero horami a za sedmero řekami. Jeho vnoučata také nebyla obyčejná, byli to princové...

Na jejich zemi ale v té době útočila sousední Černá říše. Lidé se báli, aby ve válce přežili. Král byl nucen vymyslet, jak tuto zlou situaci vyřešit. Rozhodl se, že si knihu přečte a tím zavzpomíná na dětství, jaké to byly dobré časy.
Jakmile ji však otevřel, tvářil se zmateně. Na jejích stránkách objevil úplně něco jiného, než v ní čítal v dětství. Stálo v ní, co má učinit, aby zachránil svou říši.
Po dočtení král usoudil, že by bylo nejlepší dojít do Černé říše a dohodnout se s nepřítelem na mírovém paktu.

A víte, jak to dopadlo? Panovníci spolu skutečně uzavřeli smlouvu o míru.
Náš pan král ze samé radosti povýšil knihu na královskou a postavil pro ni nejlepší knihovnu na světě, protože se zjistilo, že je kouzelná. Ten, kdo se chce něco dozvědět, přečte si ji a dozví se, co by měl udělat.
Od té doby žijí všichni v našem království šťastně a spokojeně, neboť všichni ví, co mají udělat pro své dobro, ale i dobro samotného království.